do síně; blíží se k papeži, jejž zná, a jenž ji chrání. Pak promluví
slova hněvu a vytržení, výčitek a výstrah, nikdo nerozumí jejímu
toskánském!! nářečí, každý cítí její drsnou velikost, její lidové
hrdinství. Dávají si tlumočiti její věty: mluví o mravním
poslání křesťanství, o slovech Kristových; o míru a Římu; káře papeže
pro nepotismus a nedostatek zmužilosti; vytýká prelátům jejich
sobectví a naráží na jejich milenky, jež jí byly ukázány na ulici,
jak se jí posmívají. Nikdo se neshoduje s ní, papež chvěje se
před touto silou slova božího; kardinálové by rádi odporovali,
ale vidí, že papež tohoto Eliáše v dívčí postavě chrání. »Jest
krásným svědectvím pro Řehoře XL,« praví dějepisec papežství L.
Pastor, »že Kateřina směla tak otevřeně mluviti, pro Kateřinu,
že tak mluvila.« Nezískavši sboru kardinálů, ale naklonivši
papeže, vrací se domů, kam ji volají domácí politické záležitosti;
doufá ve zdar svého podniku. Dne 17. ledna 1377 vrátí se
papež Řehoř navždy do Říma. Kateřinino dílo jest provedeno.

Světice nepředvídala sice politického dosahu svého úsilí,
nelekala se však ani hrozivých důsledků. Řehoř XI. zemřel brzy
po svém vjezdu do Říma, bledý Francouz zasteskl si po své
domovině; vypráví se, že na smrtelném loži varoval před
Kateřinou. Po jeho smrti nedovede se konklave sjednotiti, italští
kardinálové zvolí Urbana VI., francouzští preláti rozhodnou se pro
Klementa VII. Nastane papežské dvojvládí, jehož temné stíny
padají i na českou půdu. Kateřina jako Italka postaví se
rozhodně na Urbanovu stranu, na níž stojí i císař Karel IV. Napíše
řadu dopisů Florencii, Perugii, uherskému králi, odcestuje ze
Sieny do Říma, aby se nikdy nevrátila domů, její hněv nabývá
rozměrů bouře. Mluví v římském sboru kardinálů, schvaluje
válku proti Klementu VII., radí k najímání žoldnéřů, získává cizí
mocnosti pro své straníky: ztotožňuje politickou věc s věcí boží
vůbec. Síla jejího hlasu pomohla upevniti Urbanovo postavení,

zdar byl při zbraních, jimž požehnala. 33