»Cesty k dokonalosti«. Avilská básnířka sleduje krok za krokem
duši stoupající po schodišti vidin do nebes; vymezuje přesně,
s věcností :,.ž mrazivou, kterými stadii kázně a jakými oblastmi
ekstase třeba projíti srdci, jež touží spočinouti v milosti
Nejvyšší, pronikavě odlišuje jednotlivé pásy podobné řídnoucím
vrstvám vzduchovým, kudy letí křesťanská naděje a láska až
k podnoží trůnu božího - disciplina rozumu i vůle, zkumná
znalost nejskrytějších závitů myšlenky i citu, obtížné mudřectví
sebeovládání jsou jako pHsný jas odpoledne říjnového
rozprostřeny na každé straně světice kastilské. Toho všeho nedohledali
bychom se v »Božské prozřetelnosti« od Kateřiny Sienské:
jedním vášnivým rozmachem křídel ekstatických ocítá se Vlaška
bezprostředně tváří v tvář Bohu beze všech stupňů mystického
vývoje. Ale srovnání samo jest nespravedlivo, jako bylo by
mylno měřiti naivní fresky Sieňanů Lorenzettich úchvatnými
komposicemi Grecovými: mystika Kateřinina vyrůstá z lidového
primitivismu prosté duše křesťanské, mystika Terezina zraje na
starém, mnohonásobně štípeném kmeni šlechtické kultury španělské,
rafinované v mravní sebekázni i v analyse vlastní duše.

Rozhodně nevyrovná se Kateřinin »Dialog« zdaleka jejím
listům, neboť zachycuje jedinou stránku pisatelčiny osobnosti.
Jest v něm světicí, nikoliv též hrdinkou, dumá, leč nehřímá,
nemůže projeviti svůj úchvatný dar řečnický, burácející tolik v
jejích dopisech. Rozprava »0 božské prozřetelnosti« netvoří nové
formy literární, jako Kateřinina korespondence, nýbrž řadí se
prostě mezi ostatní četná díla asketického písemnictví, jehož se
v XIV. i XV. věku pilně účastnili františkánští i dominikánští
horlitelé.

Dříve než vstoupilo náboženské nadšení Kateřinino do služeb
propagandy národně církevní, stalo se pokorným služebníkem
křesťanské dobročinnosti a lidumilství, dříve než Kateřina
Sien
ská hojila rány a jízvy církve a otčiny, vymývala a zavazovala 27