kteří usilovali uskutečňovati království boží na zemi a ve státě,
v chrámě a ve škole; stýkajíce se slovy a hesly, nedovedly se
obě skupiny setkati v myšlenkách a činech a nedovedly si
porozuměti.

Tu přišla Kateřina Sienská s čistým čelem, na němž posud plál
mystický polibek Ježíšův a s dělnýma rukama, na nichž hořela
ještě čerstvá stigmata symbolických ran, a přinesla smír: byla
v ní zároveň Teresa II Gesu i Jeanne cl' Are, Matylda z
Magdeburka i Hildegarda z Rupertsberge; v jejích modlitbách hořel
zápal Bonaventurův, a v jejích veřejných listech bila prudkými
údery kněžská důslednost Řehoře VII.; její sny byly dědictvím
,.serafického otce« Františka z Assisi a její činy byly
uskutečněním politicko-církevních plánů sv. Dominika.

Tímto souladem obou dotud rozloučených náboženských světů
podobá se Kateřina Sienská namnoze Dantovi; sdílí se s ním
o rozhodnost a neohroženost slova a činu, avšak liší se od něho
oddaným a přátelským poměrem k současné církvi a papežství,
jimiž neodvislý duch Dantův hněvivě pohrdl, nehledíme-li ani
k rozdílu mezi prostou dívkou sotva znalou psaní a čtení a mezi
hlubokým myslitelem, prošedším všemi stupni scholastiky i
proletěvším veškerými sférami křesťanského mysticismu. Tyto oba
trecentisty slučuje i postavení literární: oba přinášejí ve svých
krajně rozdílných dílech základy nové italštiny. Dante
vyvrcholuje veršový ,.dolce stil nuovo«, v němž splývaly světské prvky
rytířské s učeností církevní, erotická smyslovost s odtažitým
jinotajem, a dává mu nový obsah a svěží zbarvení; Kateřina
Sienská dovršuje a svalnatou lidovostí zúrodňuje asketický sloh
toskánský, tvoříc tak první vzornou klasickou prosu italskou,
takměř současně s humanistou a pohanem Boccacciem, jehož
,.Decameron« položil základy moderní vlaštině netoliko vláčnou a
zdobnou periodou výpravnou, ale i jadrným dialogem lidově

22 přirozeným. Ale i ,.třetí koruna Florencie« z trecenta, Francesco