a připravovaly půdu rytířskému mravu. Radegunda sama,
uvědomělá podněcovatelka nábožensky citové kultury v době
ukrutností merovillských, zůstane v dějinách vždy sloučena s tímto
převratem názorovým; pravděpodobně na její popud vznikly obě
hymny, zpívané po celý středověk na Veliký pátek v chrámech
katolických, "Vexil1a regis prodeunt« a "Pange, lingua, gloriosi
lauream certaminis«. První píseň, jejíž smělá parodie zaznívá
i v »Pekle« Dantově, vrcholí horoucím výkřikem, opakovaným
umdlenými rty a roztouženými dušemi dodnes: »0 crux, ave, spes
unica«, druhá skladba založena jest na hlubokomyslném
protikladu záhubného stromu rajského a spasného stromu kříže; vobou
zpěvech nachází oddané srdce křesťanovo záchranu v Bohu, jenž
utrpením a obětí stal se člověku nejpodobnějším a tím posvětil
to, co bylo dosud hrůzou a pohanou.

Skladatel těchto hymnů, proslulý básník merovinské Galie,
Venantius Fortunatus, jest středem pátého a posledního obrazu v
řadě fresek. Jevištěm jest opětně poitierský klášter řádu sv.
Cesaria, kde Anežka jest abatyší a Radegunda déle než dvacet let
vůdčím srdcem. Líbezný výjev idylický: ve skromném večeřadle
u stolu pokrytého jemně tkaným ubrusem, kde sto jí misky se
štěpným ovocem, košíčky s kaštany, poháry s vínem, sedí
zestárlá Radegunda a představená kláštera Anežka v rozhovoru
s Venantiem Fortunatem. Zatím co Venantius požitkářsky okouší
sladkých darů pozemských, předložených mu pečlivými
přítelkyněmi, pročítá Radegunda na drobném bílém lístku latinská
disticha básníkova, líčící, jak dlouhá mu byla přísná postní
klausura Radegundina a kterak návrat z ní připadal mu jako útěšná
doba žní bohatá snopy, hrozny a ovocem; shovívavý úsměv
pohrává kolem ušlechtilých rtů někdejší královny při tomto
nevinném lichocení obratného presbytera a klade svou bílou ruku
jakoby k opoře na krucifix vztyčený na stole. A boží mír, vykupující

z hrůz výjevů předešlých, rozprostřen jest nad tímto obrazem, 15