jsem se děsil, že on, velký ničitel, má mou vlastní
bolestnou, beznadějně vytřeštěnou tvář. Vystupoval jsem na
hory, a tam se vyšklebil na mne pouze můj stín, také
proklatec, také cizoložník zoufalosti.

K ARE L IV.: Coi nejste knězem, nejste křesfanem?

PE TRA R C A: Imperatore, chvilemi tuším, ie naše lidství jest
cosi obsáhlejšího než křesťanství, že svátostná milost
nedovede nás vyhojiti ze všech duševních ran, že Kristus
nevykoupil nás úplně z dědičného hříchu -

K ARE L IV.: Jaké zlořečené kameny přinesl jste si, poeto, z pekla
Vergiliova, abyste se hříšně vysiloval, vale je vždy znova
do vrchu?

PE TRA R C A: Ach, nikoliv. Na Vergiliových luzích kvetou
byliny osvobození.

K ARE L IV. (s lehkou ironií): Snad mohl bych i já je trhati,
ovšem nestal-li bych se při tom kacířem.

PE TRA R C A: Imperatore, muži velkého ducha a srdce
šlechetného, pojďte za mnou, pojďte se mnou, důvěřujte mH
Přes staletí podává nám ruce jiné, statečné plémě, jež
milovalo život a nikoliv smrt, jež toužilo po hrdinství
a nesvíjelo se v pokoře, pokolení druhů, bratří, předků.
Vše, co velikého ve světě, stvořili tito hrdinové, mužové
jihu, Řhnané a synové Římanů, dědicové jazyka Vergiliova.
Barbaři je přehlušili, pokořili, vyhnali, a vy, dědic
Augustův, netoužíte leč býti barbarem. Není života než na jihu,
ne na troskách, nýbrž ve vlasti římské říše. Váš sever jest
zlý sen, temná hrůza, která vprýštila do vašich žil z krve
matčiny. Vaše blahosklonnost, Imperatore, zve mne vždy
znovu do vašeho severního města, jež jste svou
moudrostí a láskou proměnil v podivnou báchorku: chci,
prahnu, slibuji přijíti k vám. Cos~ mne tam láká skoro

32