ARNE NOVÁK:
pŘíCHOD- JIŽNfHO JARA.

S myš len Ý r o z h o vor.

Nádvoří v Corte realc v Mantově za pozdního odpůldne
listopadového 1354, Karel IV" setkává se s Petrarcou, jenž
čta v kníze, přechází nádvořím.

K ARE L IV.: Večer hází, básníku, do vaší knihy studené a tmavé
své stíny.

PE TRA RC A: A přece cítím jaro a květy. Slyším bzučení včel
a pravidelné kročeje pasoucích se stád. Zlatý čilimník
voní. tak silně, a ze sladkého spádu veršů doléhá ke mně
hudba potoků napojených tajícími ledy jihnou cích Alp.

KAREL IV.: Tedy opět váš nejdražší Vergil, pastýř a věštec,
kterého jste si vyvolil za učitele a druha. Nedivím se
vóln; i já mival jej kdysi rád; ba přiznám se, že právě zde
nad vodami Mincia jsem si nejednou vzpomněl na něj,
jenž tu chodíval v tušeni a vytržení. Ale zda jste si uvě
.don1il, básníku, že váš Vergil stává se vám chvílemi
svůdcen1 a nebezpečím?

PE TRA R C A: Svůdcem a nebezpečím, Imperatore? Mínil jste
snad spíše: povzbuzením a útěchou? Našel jsem v něm
nejradostnější jistoty, když jsem již kolísal . . . ach, vy
neznáte hrůzy mých cest
.-
K ARE L IV.: Vedly, pokud vím, na vrchy, kde vás opojil širý
rozhled, a kde křídla nadlidského sebevědomí unášela
vaše lidství kamsi ai k podnoži trůnu božího, ie se nám
křesťanům tajil až dech úzkosti před pýchou hříchu.

29