nový motiv pronikavého rozpoznání viny na národním úpadku,
zkamenělém ve zneuctěných zdech Prahy, již Mácha vidí rytířskýma očima
Zeyerova Jana Marie Plojhara. A přece to není hlas pouhého zoufalství:
bolestná láska Máchova jest doprovázena pevnou nadějí, že není ještě
pozdě; proto jako vůdčí motiv se opakuje v tomto oddílu výzva k obratu
a nápravě: "Vrať, ó vrať se."

V stejně krátkém jako hutném oddílu druhém zhoustl básníkův
elegický smutek v pesimismus bez naděje; vědomí hanby se klene nad tímto
chmurným nokturnem. I když zde snad Mickiewicz vedl ruku českému
básníku, učelivému čtenáři bible, napsal Mácha v próze málo tak
mohutných čísel jako těchto osmnáct řádků starozákonního slohu. S
monumentální pádností parataktického souvětí polysyndetické vazby, kde není
místa pro zdobné epiteton, uvádí básník půlnoční scenerii bez hvězd a
měsíce pro baladickou a zároveň symbolickou situaci, kterou by bylo lze
nazvati jménem jedné z mladistvých skladeb Máchových "Královič".
V přísné objektivitě, výrazně se lišící od ostatních tří částí "Návratu",
mizí Mácha zcela za svým lyrickým hrdinou. V prvním oddíle čteme:

"Vystavímť já obraz ze dnů tvých"; v třetí části: "V spokojeném snu
snad spočívá otec můj, nenaděje se, nespokojený že syn bloudí mlhami
studené noci; dalekoť domov můj"; v závěrečné partii pak v rozpředení
nejsubjektivnějším: "byl pozdní večer před novým rokem, já seděl, třetí
rok osamělý, za nízkým dubovým stolem." Naproti tomu zde v strohé
věcnosti, jakou poskytuje jenom vidění snové, tragický postoj
pregnantního významu, jakoby vyňatý z některé hry Shakespearovy: "A aj, stál
syn krále bezkorunný na uchváceném sídle otců svých a pláč jeho
províval šepot noční." Ale herlošovské patos královské Prahy, zbavené
koruny, jest Máchovi vzdálenější než mickiewiczovská lyrická metoda,
převádějící vztahy vlastenecké a národní na svazky krve a mdiny, na niž
při básni "Zšílenec" upozornil případně Heidenreich (na uved. m., str.
105). Tentokráte, na rozdíl od vášnivého výkřiku blanického, neběží
o matku umírající, nýbrž matku zneuctěnou vlastními syny, což
připomíná nejednu situaci z Genese z dob patriarchálních i
předpatriarchálních: až samých kořenů lidských pravztahů se dobral rozvášněný
paroxysmus Máchův, hledaje podobenství pro rozpalující počet hanby
vlastenecké. Ačkoliv větší část této neocenitelné kapitolky, psané rázně
rytmovanou prózou, jest vyplněna jeremiášským žalozpěvem, přece dojem vise
zneuznaného a odkopnutého kralevice v sídle svých otců a před
pohaněním své matky není oslaben; bylo těžko setrvati na této strmé výši.

Spojení druhého oddílu s první částí jest velice volné, již posunutím
osoby slovesné a náhlým potlačením prvku pražského, ale zde běží patrně
o onu zamýšlenou zlomkovitost, abruptnost, neočekávanost přechodů,

129