kulturního, nezůstalo cizím nic z toho, co jakkoliv pohnulo
srdcem národa. Celý osud lidslcý měl tento velebný stařec již za
sebou, když psal svou »Politickou závěť«, tak štědrou dary
hmotnými i mravními: slávu, ponížení a skvělou rehabilitaci,
vděčnost za moudrý věhlas a jízlivé nepřátelství za
omy/y,pří"chylnost náležející otcovské autoritě i dočasné odcizení celého
národa, blahObyt i chudObU, radosti i ztráty v rodině. Nyní, na
pokraji svých dnů, mluvě jako stařičlcý vůdce a otec se svým
národem, nepřipomínal nic ve zlém a ani svým odpůrcům ani
svým odpadlým ctitelům pranic nevyčítal, nýbrž přehlížeje
mírným a klidným pohledem dráhu i smysl svého života,
uštědřoval z moudrosti,jíž dospěl zkušenostmi tak mnohonáSObnými,·
dotýkal se hlavních povahových rysů svých krajanů a varoval
je před chybami i hříchy nejběžnějšími./fITakto se odkaz
politikův proměnil ve velké poselství mravní, kterě soutěží vítězně
se slovy na rozloučenou MJana Husi aJana Amose
Komenského. A přece tato homilie stařičkého Mojžíše, stoupajícího
v rozjímání na horu Nebo, má dalelcý dosah politiclcý, stavějíc
politiclcý život pod zorný úhel mravnosti, posvěcené názorem
křesťanslcým a doprovázené karakterností antickou.

Právě na rozhraní dvou věků byla stilisována Riegrova
slova na rozloučenou, která národ četl teprve po jeho smrti. Století,
které nyní následovalo, bylo však hned v druhém svém deceniu
během dějin donuceno, aby se vracelo nejen k odkazu Riegrovu a
Palackého, ale také ke kšafiu Balbínovu a Komenského, k
Husovým listům a vůbec ke všem poselstvím, v nichž česlcý
ducha nejjistěji v ObdObích zkoušek - může nalézati posilu a
napfímení, povzbudivý hlas svého genia i oslavené svědomí svých
dějin, mravní imperativ a osvObozující naději do lepší
budouc
16