16

jest chtěná a úmyslná. Nejsou to shody
náhodné: mezi oběma básníky, jichž stáří
dopracovalo se k definitivnímu osobitému slohu
uměleckému, jest duchovní příbuzenství. Oba
prosyceni tradicemi rodné pt'idy, tvoří nové
umění, jež nebylo snad úplně správně
charakterisováno jako básnický realismus, umě·
ní příznačného rysu, ostře zachycovaného
s mocným pohnutím citov)'m, takže jeví se
oba jako temperamenty význačně humori·
stické.

Tato Kellerova význačná vlastnost vyjímati
z každé osoby nejosobnější rys, vytýkati
z každé krajiny nejmalebnější scenerii,
zobrazovati každou situaci základní
charakteristickou linií, kterou skvěle uplatnil v obou
svazcích "Lidí Seldwylských" i "Curyšských
novellách" vrací se i v "Sedmi legendách".
Tím jeví se Keller pravým protichťldcem
exaltovaných básníků, jimž časově i místně
exotické ovzduší legendy odnímá schopnost viděti
jasně a význačně. Keller naopak
charakteristické ty rysy vesměs oživuje a křísí,
zpřítomňuje a přibližuje, neznaje vůbec, podoben
příteli a krajanu svému Boecklinovi,' ani
mrtvých scén ani neživé přírody. Odtud i
slovná technika, obdivovaná již na "Zeleném
Jindřichovi": ekonomie přesně volených slov
zvyšuje dojem bezprostřednosti, bohatství
svěžích, nových obrazů stupňuje názornost
vypravování, překvapující rozmarnost epithet brzy