13

i ironický humor i bezprostřední naIvItu. Na·
zriačená změna pointisace a tendence legend
jest dokladem překypujícího humoru
Kellerova, jako jím jest též rozmarně světská paeda.
gogika a morálka šelmovského básníka, který
důsledně předvádí vítězství přírody nad
exaltovanou duší, triumf zdravých smyslú
nad umělou askesí, přesilu přirozených
citú nad raffinovanými pomysly, způsobem, jenž
není nepodoben Fieldingovu a Wielandovu
řešení podobných mravních lwnflikt0.. Mo·
ralista, jenž jest s vétákem, jest jistě humo·
ristický typus, který má zajímavý pendant
v smíškovi, jenž napomíná stále k uctivé váž'
nosti. Kiirnberger pěkně ukázal, jak Keller
směje se svým hrdinúm\ z 'plna hrdla, ale jen
potud, pokud jim neubírá jeho upřímný smích
úctyhodné vznešenosti; a tento zvláštní dar
uschopňuje jej, smáti se všemu dvořanstvu
nebeskému i se samým Hospodinem, aniž přes
jeho řádky 'přelétne sebe menší stín blasfemie.
Jeho smích není zlehčující, nýbrž zlidšťující;
ruší snad poměr neobmezené pokory, ale
nahrazuje jej vztahem dúvěrného přátelstvÍ.
Chvílemi skrývá se za humorem i satirické
ostří: jsou-li všecky legendy nabroušeny proti
askesi a coelibatu, bodají jednotlivé z nich
různé zlořády v církevní organisaci; Keller
nedovedl ovšem zapomenouti liberálních
názorů, z nichž vyšel ~ zejména svého odporu
proti racionalismu v theologii, jemuž dal pěk-