12

kontrastující typy básníků, zabývajících se
v moderní době látkami legendárními. Jedni,
typičtí to romantilmvé, vzdávali se úplně a
bez výhrad náladě a cítění starých legend,
klaněli se jejich světicím a podléhali
suggestivní moci jejich zázraků, ztráceli sebe a
svoji dobu, jen aby byly dostatečně
středověcí: to jest na př. Ludvík Tiec:k, jenž kreslí
svoji svatou Gen'Ovdu s vroucností a primiti·
vismem legendy, nebo Julius Zeyer, který kle·
ká v ."Zahradě Marianské" před Madonnou
s liturgickými gesty a zbožnými city věřícího
katolíka. Druzí jsou hořcí dědicové starého
racionalismu a s důrazem užívají proti
anthroP9morfisující legendě jeho břitkych
bodných zbraní, jeho ironie, jeho sarkasmu, jeho
vzbouřené frivolity; obdivovatelé Lukianovi,
jenž podobně napadl řeckou legendu zvanou
mythologií, posmívají se legendě jizlivě jako
Voltaire neb travestují ji potměšile a
kousavě jako Heine. v jehož ostré nenávisti proti
všemu anthropomorfismu chvílemi snad se
probouzí nesmiřitelný obrazoborný
monotheismus jeho kmene. Prvnímu typu chybí
úplně humor, druhému naivita; první obětuje
vlastní osobitost látce, druhý podřizuje
legendu svému krajně rozvitému temperamentu;
objímá-li první typ exaltované sentímentality,
zahrnuje druhý blaseované pochybovače.

Gottfried Keller byl první básník, jenž
dospěl k šťastné synthese obou typů, přinesl