116

kem verelllym. Havlíček se tomuto slovanství, jež u
Jungrnanna jest naivní, u Čelakovského vědomé a vroucí, u Kollára
spíše osvětové než politické, u Hanky posléze potměšilé,
ziskuchtivé a policejní, chrabře brání, jednak jistotou svého poznání
jednak jistotou svého citu. Jest z prvních, kdož znají z reální
autopsie Slovanstvo a především Rusko, k němuž sympathie
určovaly temperaturu slovanského nadšení v Čechách vúbec;
ba Havlíček zná podrobně i hnutí slavjanofilské, řešící dilsledně
celý životní problém názorem o svrchovanosti a svéráznosti
ducha slovanského, a proto volá energicky: Čech - ne Slovan.
Jeho mládí, energické, smělé, radostné mládí nepotřebuje opory
ve slovanství. Chce stavěti jen na vlastní síle, na vlastní
vlastním uvědomění, na vlastní vnitřní jistotě, na národnosti pojaté
samosprávně a samostatně, bez naivních fikcí a pohodlných
frásí, na národnosti pojaté lidověji než pojímali ji předchúdci.
Byla-li v obrozenském slovanství silná součástka hluboké úcty
k samodržaví, k aristokratismu státnickému i učeneckému,
přináší Havlíček náhradou češství lidovější, demokratičtější, které
rádo opouští studovnu učencovu a iizbu měšfákovu, aby šlo
mezi lid, na venkov, do práce.

Ještě proti jednomu význačně stařeckému rysu našeho
národního obrození vzpírá se Havlíček celou intensivností
svého mládí: proti upřílišené filologičnosti, jež ze záliby a
doktriny vědecké proměnila se zvolna v inspiraci (básnickou,
v direktivu snažení veřejného, v náladový prvek veškerého
národa. Jsouc krevní sestrou romantické historičnosti
odvracela zřete! od bezprostřední skutečnosti k minulosti a k dávno-