s bratrem Ivanem a před hostinou za přítomnosti
krásných žen na konci I. dílu »Slavie« znamená
největší uchýlení Čechovo od myšlenkového
okruhu Máchova. Přesvědčivým důkazem, jak se
odcizil máchovskému světu kosmické a metafysické
spekulace, jsou pak i celé »Modlitby k
Neznámému« se svým úsilím o princip harmonisace jak
v myšlení náboženském, tak v oblasti morální:
životním tragickým prazážitki'lm jinocha Máchy se
od základu při čí pantheismus, humanita,
pacifismus, tolstojovské neodpírání zlému Sv. Čecha
starce, jímž se předčasně cítil, sotva dosáhl padesátky.

Odcizív se na vrcholu svých dmi Máchovi
myšlenkově, nepř'estával však Sv. Čech ve své mravní
spanilosti vyznávati básnickému miláčku své
mladosti onen oddaný obdiv, onu blouznivou lásku,
ono příchylné žúkovství, jakým zahrnoval od
chlapectví Máchu umělce, Máchu člověka. Dal tomu
na počátku let 90. přímo úchvatný výraz v básni
»Na Valdštýně,(, zařazené do »Pestrých cest po
Čechách« jako vyvrcholení cyklu »2 cestovního
deníku Jana Vraného«. Na pohled nejprve
krajinářská evokace, vznícená setkáním s Maškovým
obrazem sv. Jana Křtitele v kapli na Valdštýně, jenž
jest tradičně pokládán za Máchovu podobiznu; pak
dlouhá dějová i náladová parafráze »Májer- se
zálibnou citací metaforických kaskád z epilogu;
nato elegie za Máchou, založená na antitési lidského
a básnického osudu pěvcova; posléze výmluvná
dialektická tiráda o poměru pravdy a krásy v
básnictví; na konec apoteosa Máchova, tryskající
zřetelně z hloubek spříznění, nikoliv duchem, ale
citovými vztahy.

Bylo by třeba podrobné a odborné analysy, aby
bylo ukázáno, kterak Sv. Čech tyto ruznorodé
prvky spájí v splývavou jednotu
nepozorovatelných slohových přechodů, v čemž se právě od
Má
36