stávky na hřbitově od duchii zemských, ro,jících
se jako divé stíny, vynutiti odpověď po smyslu
života a smrti, po podstatě vesmíru a ducha ,jej
Ndícího, po účelu kolotajícího světa a pozemského
bytí, napsal r. 1885 fY'JH skladbu nejmáchovštější od
mrákotné atmosféry ve hřbitovním prosHedí až po
dynamičnost, s jakou zoufalou dlaní bije do
zavřených, okutých vrat věčné záhady; máchovský jest
i závěr tragického agnosticismu, ona »děsná tíže«
zjevující »více než tisíc hlubokých a velkých slov«,
která připomíná »pouhé prázdno«, zívající v ll.
zpěvu ~Máje« kolem Viléma, nad Vilémem i pod
vilémem.

Tento máchovský výkřik i se svým dramatickým
gestem jest u zralého Sv. Čecha výjimkou celkem
ojedinělou. i\fáchovské metafysické Nic ustupuje
II něho onomu destruktivnímu nihilismu,
pokřtěnému Turgeněvem, který jednak popírá smysl a
možnost poznání, jednak zumítá účel a cíl lidského
snažení, jednak ukazuje k nicotnosti dosavadních
politických a společenských řádů; zvlúštním
paradoxem hlavní mluvčí tohoto směru, urozený
hejsek Vladimír v »slavii«, dovede takřka s
pohrdavým úsměvem spojiti ničivé revolucionářství a
poživačné rozkošnictví. Do této postavy, částečně
pI-ipravované revolučními hrdiny ze spřízněné
»Evropy« nevložil Sv. Čech pranic z vlastní bytosti
a z jejího vyznání. Zde kritisuje a odmítá prostě
historický typ, v nějž za zvláštních poměru
ruských vybujelo jedno křídlo revolučního
individualismu byronského, a to ono, které Máchovi a
českým jiným byronistům zůstalo vždycky
nejvzdálenější. Tomuto Nic, fosforeskujícímu na štítě
ruských nihilistů, nepohleděl Sv. Čech sám nikdy
do tváře; jen mu nastavil zrcadlo, které vracelo
podobu pokřivenou pojetím jednostranně
záporným. Výmluvná Vladimírova tiráda po kontraversi

3*

35