obecně evropského, ať slovanského neb českého.
Neběželo pouze o realistickou aktualisaci zveršované
povídky romantické, ani o demokratické
zobčanštěll~ individualismu, vystupňovaného až v
titanismus, nýbrž zároveň o nahrazení máchovské
metafysické a vesměrné inspirace problematikou
sociálně morální a národně politickou; v tom se Svat.
Čech oddálil od Máchy ovšem o mnoho více než
Vrchlický, nemlnvíc an'i o neuvědomělém Máchovu
dědici mezi Lumírovci, Juliu Zeyerovi.

Na počátku své básnické dráhy kroužil také Sv.

Čech vášnivě kolem máchovských problémll:
nejúchvatnější hrdina jeho »Adamitů«, jediný silný
duch mezi tolika rozkošnickými a panovačnými
slabochy velkých slov, Henoch, se ve své vzdorné
samotě trýzní otázkou po tom, »co se nic
nazývá«; ve svém hrdém agnosticismu jest to skeptik
- nihilista metafysický, nadaný oním smělým
zorcm a rozletem vesměrným, který »Adamity«
spojuje jak s Nerudovými »Písněmi kosmickými«,
tak s Vrchlického »Duchem a světem«. Není bez
významu, že Sv. Čech vybavil tohoto Henocha
jako starce zoceleného životem; jenom proto ho
v blízkosti marných otázek, na něž není odpovědi,
nejímá máchovské zoufalství, vzpírající se v
divoké křeči hlubší a temně.jší noci, která mu
nastává.

Ocitají-li se těmto záhadám věčnosti a nicoty
tváří v tvář u Sv. Čecha mužové, kteří .ještě stojí
uprostřed života, zmocňuje se jich zoufalství
zcela dramatické, hrozící až sebevraždou. Jsou pro
to dva autobiografické dokumenty, zpravidla
přehlížené, oba z doby přibližně stejné: zápis
hrdiny »Zpěvníku Jana Buriana« před pokusem o
sebevraždu a chmurná zpověď z »Nových písní«,
nadepsaná příznačně» V temné chvíli«. V této
hřbitovní a noční dumě, kde chce básník za pozdní
za
34