HLAVNÍ LITERATURA K ČLÁNKU PROF. DRA A. NOVÁKA "DĚJINY
ČESKÉ LITERATURY"

Jest jen výrazem vděčné úcty k zakladatelům českého dějepisu literárního, stavíme·li v čelo
děl, na nichž spočívají naše znalosti českého vývoje slovesného, Dobrovského Geschichte der
bohmischen Sprache und Literatur, II. vyd. 1818, a JIl1I~mannovu Historii literatury české, 1825;
v látce i v pojetí jsou dávno překonány. Také práce jejich epigonů, A. V. Semhery, K. Tief·
trunka, Fr. Bačkovského, jsou vědeckým pokrokem úplně předstíženy, takže živou tradici naší
historie literární zahajují teprve zástupci vědeckého positivismu pragmatického a srovnávacího,
kteří sice český středověk a dohu předhělohorskou zpracovali většinou jen z naukového materiálu
a v ideové koncepci svých předchůdců, za to však písemnictví národního ohrození podrobili
osohité revisi, pronikavému rozboru a samostatnému výkladu. Tři díla, z nichž poslední jest
vědeckým výkonem hromadným, jsou zde základní: Jaroslava Vlčka Dějiny české literatury, 1892
-1914 (definitivní pohrobní vyd. 1931 jest také, jaké předchozí znění, přece jen zlomkem), Jana
Jakubce Dějiny literatury české, 1911 a 1929-1933, II. vyd. pronikavě rozšířené, přepracované
a doposud nedokončené), a Literatura česká devatenáctého století, III díly o 4 sv. (z nichž I. a II.
v novém zpracování 1911-1917) 1902-1907 za vedení nejprve Vlčkova, pak Jakubcova. Žádná
z těchto knih nepřesahuje 60. let XIX. stol. Mímo menší práce Vlčkovy (zvl. Několik 1capitolelc
z dějin naší poesie, 1898, Několik kapitolek z dějin. naší slovesnosti, 1912, a Nové 1cupitoly
z dějin literatury české, 1912), Máchalovy a Pražákovy podal první zpracování dějin českého
písemníctví novodobého od let 60. až do naších dnů autor této studíe, opětovně od r. 1907
v různých českých i německých publikacích, nejpodrobněji v Přehledných dějinách české
literatury (stará a střední doba od J. V. Nováka), III. vyd. 1922, jež doplňují jeho různé stati
o literatuře posledního desetiletí, zvláště článek Literatura česká v I. 1908-1930 v 2. sv. I. d.
Ottova Slovníku naučného nové doby, 1931, str. 1257-1267.

Z populárních zpracování předmětu jenom Václava Flajšhanse Písemnictví české slovem
i obrazem, 1901, pozoruhodné pouze v partiích o staročeské a středočeské literatuře, vzniklo čá·
stečně před uvedenými díly základnímí; kdežto Pavla Váši a Aloise Gregora Katechismus dějin
české literatury, II. vyd. 1927, a Gustava Pallase a Vojtěcha Zelinky Obrazové dějiny literatury
české, 1926, podávají ve formě lidově přístupné výtěžky a úsudky jmenovaných prací vědeckých;
zvláště šťastně se to povedlo Hanuši Jelínkovi v Histoire de la littérature tchěque, I. a II., 1930,
a 1933 (doposud sahá do let 90.), zčásti také Fr. Chudobovi v Survey of Czech Literature, 1924.

Ve velkých rysech podává historicko·politické pozadí i souvislosti ideové českého písem·
níctví Arnošt Denis v díle Čechy po Bilé hoře (přel. Jindř. Vančura), 1903-1905; svou filosofíi
dějin národního obrození a jeho literatury T. G. Masaryk v České otázce, 1895, a se snahou po
ohjektivním přehledu všech teorií Albert Pražák v Našich národních tradicích, 1929. S ptačí
perspektivy pozorovatele esteticky založeného pohleděl na naši slovesnou kulturu F. X. Šalda
v Moderní literatuře české, 1909, s doplňujícími spisky O nejnovější poesii české, 1928, a Krásná
literatura česká v prvním desetiletí republiky, 1930; jinou filosofii dějin novodobého vývoje slo·
vesného přednesl F. V. Krejčí ve Zrození básníka, 1907.

Ze souborů statí o českém písemnictví XIX. a XX. stol., pokud kriticky třídí a hodnotí
látku, jež není líterárně historicky doposud definitivně zpracována, buďtež uvedeny: F. X. Šalda
Duše a dilo, 1913; Jiří Karásek ze Lvovic, Impresionisté a ironikové, 1903; Arne Novák, Krajané
a sousedé, 1922, a Nosiči pochodní, 1929; Miloš Marten, Akkord, 1916; Frant. Gotz, Anarchie
v nejmladší české poesii, 1922, a Jasnící se horizont, 1926; Miroslav Rutte, Nový svět, 1919, a
Skrytá tvář, 1925; A. M. Píša, Směry a cíle, 1927; Josef Knap, Alej srdcí, 1921; Jaroslav
Durych, Ejhle člověk!, 1928, a Bedřich Václavek, Od umění k tvorbě, 1928.

vývoj jednotlivých druhů slovesných vyčerpávají: Jan Máchal, O českém románu novo·
dobém, II. vyd. 1928; Karel Sezima, Podobizny a reliefy, II. vyd. 1928, Krystaly a průsvity, 1928, a
Masky a modely, 1930 (vesměs o románové a povídkové próse); Jan Máchal, Dějiny českého
dramata, 1927, a Oto Fischer, K dramatu, 1919; Pavel Fraenkl, K vývoji novodobé české kritiky
literární, 1930. Dobré služby poskytnou také antologie: Česká poesie XIX. věku, I.-V. 1897
-1899, Nová česká poesie, 1907, F. S. Procházky Česká lyra, IV. vyd. 1926, a Česká epika,
II. vyd. 1925; K. Sezimy a Ant. Veselého Výbor z českoslov. prósy, I.-VII., 1932; pro
ikonografii i údaje životopisné Boh. Vavrouška Literární atlas československý, 1., 1932.

Tyto mé dějiny české literatury vznikly vydatným rozšířením a pronikavým přepracováním
historického přehledu, který jsem přede dvěma roky podal v německém souboru Handbuch der
Literaturwissenschaft, vydávaném za redakce Oskara Walzela v Postupimi: ponechal jsem
tamní periodisaci českého slovesného vývoje, jako tam jsem se obmezil, hlavně od dob
obrozenských, na písemnictví krásné, í tentokráte jsem pojal do svého výkladu anonymní poesii li·
dovou. Nově přibyla celá úvodní kapitola o duchu české literatury, zevrubnější karakteristika
barokní literatury v ohdobí protíreformačním a sytější obraz básnického tvoření za posledního

590