psychologie; síla jejich záležívá v scénických jednotlivostech spIse náladových
než vyvozených z dějové logiky a z růstu postav. I v nejmohutnějších mezi nimi
chce Vrchlický závoditi se vzory, čímž se sám označuje za epigona: v "Julianu
Apostatovi" (1885) s Ibsenem, v trilogii "Hippodamie" (1883-1890) s řeckými
tragiky, v cyklu her z knížecích dějů přemyslovských (1882, 1889 a 1903) s krá·
lovskými hrami Shakespearovými; živel intrikový a zevní divadelnost však pro·
zrazují, že leckdy béře zavděk polouměním a pauměním epigonských rutinérů.
Jeho veselohry, komedie, proverby, zosnované spíše situačně než karakterově,
jsou daleko původnější a životnější, hlavně ty, kde se sám kochal a bavil antikou,
a pak staročeská královská komedie převlékací, "Noc na Karlštejně" (1884), která
jediná ze všech her Vrchlického požívá skutečné populárnosti, ale ani tu nevítčzí
na jevišti dramatik, nýbrž lyrik.

Lyrismus Vrchlického byl nevyčerpatelný, ne o jedné, nýbrž o každé druhé
jeho sbírce možno tvrditi, že v ní zvučí sedm strun. Lze nesnadno rozsouditi,
zda u něho byla větší citová bezprostřednost či smyslová vnímavost a zda podal
čistší lyrické kusy v melodických písních, které v plnosti chvíle tryskají spon·
tánně ze srdce či v impresionistických pohledech do přírody, s níž básník srůstá.
Není citu, který by mu byl cizí. Zná lásku v prvním rozpuku plaché mladosti,
v horoucnosti smyslné vášně, ve vyrovnaném klidu životního podvečera, ale
i v melancholickém odkvětu; nesporně jest nejbohatším erotikem českým. Po
Heydukovi stvořil se Sládkem poesii rodinného krbu, manželské harmonie, dět·
ského smíchu a za ozvuku u čtenářů vysvobodil tím lyriku z onoho hořkého
samotářství, jemuž propadala u Máchy, Nerudy, Zeyera; pohříchu musil uviděti
tento rodinný krb v ssutinách. Když se pak zpovídá z opuštěnosti, z pocitu vy·
kořenění, z nervových otřesů a chorobných halucinací, nepůsobí méně silně, ba,
naopak, protože právě v této pozdní fázi se propracoval výrazově k vrcholné intimitě
a docela odložil veškerou rétorickou strůj; mimo to i zde, na rozdíl od úpadkově
soumračné poesie, kterou uváděl do Čech první, slyšeti jest spodní tón touhy
po zdraví odvahy k štěstí, základního vitalismu. To dodává osobitosti též jeho
elegiím, jež mají v české lyrice konkurenci leda v Sládkových: dychtivě se za·
přádaje do ticha a tajemství smrti, nepřeslechl Vrchlický nikdy hlasu zvoucího
života, i v tom protichůdce gotického Zeyera; také o náhrobních písních a
dumách jeho platí, že jsou prožívány "media in vita". Zase jest to nepřehledná řada
knih, z nichž možno uvésti jen nejvýraznější: "Z hlubin" (1875), "Eklogy a písně"
(1880), "Poutí k Eldoradu" (1882), "Jak táhla mračna" (1885), "E morta"
(1889), "Okna v bouři" (1894), "Duše mimosa" (1903) a "Meč Damoklův" (1912).

Malým, uzavřeným světem pro sebe, kde všecka skutečnost jest v důsled·
ném artismu proměněna ve feerickou hru a kde forma, volená s rafinovaností
znalce literárních kultur i vybroušená s virtuositou stavěnou na odiv, jsou knihy
Vrchlického, které si kritika zvykla označovati jako lyriku formalistickou,
vrcholící třemi svazky okouzlujících čísel o lásce, požitku, hře, umění, snění, roz·
maru a přesycení, "Dojmy a rozmary" (1880), "Hudba v duši" (1886) a "Moje
sonata" (1893); vedle starofrancouzských, italských a provencalských forem, jimž
se naučil od básníků z Parnasse Franl;ais, pokusil se tu i o strofické útvary
orientální a to opět se zdarem. V těchto proniká již více opět živel meditativní,
pro nějž Vrchlický jinak volil nejraději formu sonetu; jeho čtyřdílný cyklus
"Sonetů samotáře" (1885-1904), o němž pracoval po dvacet let, předstihuje
svým rozsahem samu Kollárovu "Slávy dceru", na niž Vrchlický přímo, ale
s velkou samostatností navázal. Nahradil Kollárův trochej iambem; uvedl do
rýmů větší rozmanitost, a do celkové skladby zákonné rozvržení; k meditační zněl.
ce, dvojdílně členěné připojil sonet popisný bez závěrečné pointisace; jako
novinku přinesl podobiznové karakteristiky myslitelů, básníků a umělců a, navazuje

154