z Assisi, konal neúnavné pouti do Italie, jsa katolicismu vždy bližší; ale i kulturní
tradice španělská, keltská, indícká a japonská pomáhaly v bohatém exotismu
ucelovatí jeho romantismus.

Vstoupiv pozdě do literatury, hledal svůj pravý tón skoro až do roku
čtyřicátého; několik svazků plní jeho novely a romány dobrodružné, fantastické,
s prvky okultními, pohybující se "na pomezí cizích světů", kde rád Zeyer
ironisoval domácí i kosmopolitickou společnost, z níž se jeho bohémští, světáčtí i
asketičtí hrdinové a hrdinky dobrovolně a s opovržením sami vylučují; literární
souvislost s Arbesovými romanetty jest patrná, ač životním názorem byl již tehdy
spiritualista a mystik přímo protichůdcem materialistického positivisty. Ale pak
si ve všech oborech krásného písemnictví vztyčil nejvyšší romantické cíle:
v poesii, v drama tě, ve výpravné prose.

V poesii zastínil epik nadobro lyrika, který s cudnou zdrženlivostí se ozýval
jenom výjimečně, chtěl-li se monumentalisujícím způsobem sděliti o dumu
metafysickou neb překypělo-li vášnivé srdce potlačovaným hořem milostným. V epice,
pro niž skoro ustrnule užíval jednotvárného blankversu, skrovně členěného, měl
dvojí ctižádost: jednak obnoviti integrální epiku, kterou považoval za výtvor
hromadné duše národní, jednak ve veršované novele zobraziti epickými symboly
ze vzdálených dob a míst svůj typický proces křesťanského mystika,
procházejícího skrze lásku k ženě k lásce k Bohu. Vycvičiv se v prvém oborn na
bohatýrské rapsodii z dějin staroruských, "Písni o pomstě za Igora", ukázal celé
mistrovství cyklem ze staročeského pravěku "Vyšehrad" (1880), kde si velkou tvůrčí
obrazností myty jen nedobájil, nýbrž vytvořil, kdežto v ohlase
starofrancouzské epiky "Karolinská epopeja" (1895) v duchu přísně rytířským mu připadl
hlavně úkol dokreslující, zhušťující a zdůrazňující parafrase; z ostatních jeho
epických "obnovených obrazů" prosvícena jest legendární "Kronika o sv.
Brandanu" (1886) s látkou staroirskou duchovou září giottovského křesťanství a
umě
ní. "Letopisy lásky" (1889-1892), jejichž čtyřem svazečkům předeslán španělský
zpěv vášnivé mystiky "Ramondo LuBo"
(1882) a jež uzavírá intimní zpověď
moderní, "Troje paměti Víta Choráze"
(1899), prodšená mystikou pokory,
zastupují skupinu druhou a jsou náplní i
slohem mnohem subjektivnější.

Dramatickou ctižádostí se ze
současníků nemohl nikdo, ani Vrchlický,
vyrovnati Zeyerovi, následovníku
Shakespeara, Corneilla, Ibsena; že s požadavků
dramatické básně, nesené dechem vášně
a patosu slova, nečinil divadelnímu vkusu
ústupků, znepřátelilo ho s divadelními
řediteli i obecenstvem, kteří odmítali
i jeho motýlí hříčky jasného rozmaru
básnického z Číny, z Japonska, z bible,
z pravěku staročeského a dali se získati
teprve pozdními Zeyerovými dramatický·
mi pohádkami dětinské prostoty a
zbožné naivity, mezi nimiž jinotajitelná
báchorka "Radúz a Mahuléna" vyjadřuje
až heydukovsky sentimentální vztah
básníkův k Slovensku. Vrcholem však
zůstávají obě tragedie, španělská "Doňa
San
Julius Zeyer. (Podobizna z let devadesátých.)

ISO