dobé požitkářství materialistické společnosti měšťanské maskoval nadarmo
helenismem neb renesancí.

Heslo "vis superba formae", jež Vrchlický se souhlasem citoval, jest pro
většinu Lumírovců příznačné. Občas se zvrhalo i v pouhý formalismus, který
naprosto nedbá o souhlas formy vnitřní, neoddělitelné od obsahu, a formy zevní,
jež není mnohem více než virtuosnost, stavěná na odiv ve veršových útvarech
orientálních a západních, středověkých i renesančních, románských i antických,
v nejumělejších strofách, v kejklířství rýmů, a přitom leckdy doprovázená
schvalností neb nedbalostí jazykovou a nedostatkem pozorného smyslu pro osobité
a původní kouzlo řečí. Bylo to za souhlasu oficiální formalistické krasovědy,
kterou na pražské universitě zastupoval jemný a empirický znalec všech uměn,
vyšedší jako Durdík z nauky Herbartovy, Otakar Hostinský, že kriteria formální
byla stavěna nad stránku obsahovou a že byla v duchu krajního individualismu
uměleckého básníku přisuzována neobmezená volnost ve volbě námětů, pro něž
právě Lumírovci, stejně jako Parnasisté francouzští, sahali do všech dob k
veškerým národům, do dějin jako do báje, do legendy jako do přítomnosti,
dávajíce však zřejmou přednost minulosti před dobou ~oderní, která málo
vyhovovala potřebě barvitosti, napínavosti, fantastičnosti a překvapení.

Těmito uměleckými sklony se Lumírovci projevovali novoromantiky.
Romantická jest jejich záliba "obnovovati staré obrazy"; romantická jest jejich
ctižádost řaditi epické zlomky v jednotnou "legendu věku"; romantická jejich
schopnost vmýšleti a vciťovati se do vzdálených dob a kultur, proměňovati se
proteovsky, nacházeti v minulosti plné zrcadlení osobnosti vlastní. Ale ze všech
Lumírovců pravým romantikem byl vlastně jediný Zeyer, kdežto Vrchlický
s celou svou školou vyjadřoval romantickými prostředky smýšlení moderní,
positivistický evolucionismus, odnáboženštělou humanitu, která vede k
demokratis a ci společnosti, oslavu ducha, jenž emanuje z hmoty, ji naukově a technicky
ovládá a staví do služeb co největšího počtu navzájem rovných lidských bytostí.
Důsledný, hrdě nečasový romantismus Zeyerův vysloven jest s otevřenou
jednoznačností, kdežto Vrchlického moderní přírodovědecky založený a sociálně
uvědomělý názor světový třeba vyvozovati z jeho díla ne bez obtíží, ježto Vrchlický
byl myslitel jenom příležitostný, náladový eklektik, hotový kdykoliv k
ústupkům poslednímu myšlenkovému dojmu: vedle slovo svrchované moci formy rád
opakovalo svobodnému duchu starý výrok "fiat, uti vult".

Výklad, proč se Julius Zeyer (1841-1901) tolik liší od svého okolí, jest
nasnadě. Na rozdíl od čistokrevných Čechů původu selského neb řemeslnického,
Hálka, Nerudy, Čecha, Sládka, měl syn pražské průmyslnické rodiny v žilách
krev německou, francouzskou, židovskou; německy a francouzsky mluvil a psal
dlouho bezpečněji a elegantněji než česky; vzdělání si osvojil více na cestách a
jako estetický samouk než ve školách; když se jako volný spisovatel vrátil z
ciziny, kde byl vychovatelem ve vznešených rodinách, do vlasti, žil buď v Praze
nebo v odlehlých Vodňanech, v hrdé a rozjímavé samotě zcela jinak než čeští
literáti. Ale to, co z něho učinilo Čecha, vybavilo v něm zároveň básníka. Byl to
tragický elegismus staré Prahy, který ho trvale naladil nepřátelsky jak proti
vídeňským utiskovatelům národa tak proti praktické banausnosti nové doby;
byly to lidové zkazky staré české chůvy, jež otevřela dítěti oči pro romantiku,
jejímž paladinem Zeyer zůstal v realistickém a materialistickém století až do
smrti. Odvraceje se důsledně od vzdělanosti německé, nacházel pro svůj
romantismus nové inspirační zdroje v Čechách neznámé neb nevyužité. O kráse
mužnosti a kouzlu dohrodružství se poučoval v bohatýrské lidové poesii ruské a
rytířském epose starofrancouzském; o niterné spanilosti gotického křesťana u
italských Praeraffaelittl XIV. a XV. věku, za nimíž, stejně jako za sv. Františkem

149