dramatiků románských i germánských z druhé polovice XIX. věku; v tom rozvinul nejhorlivější činnost a nejpružnější virtuosnost Vrchlický. Hlavní zřetel obrátili však k překladům básnickým, opírajíce se o svůj dar vciťování, o neobyčejnou pohotovost formální a velký literárně historický rozhled. Ten je poučil, že se nelze omeziti na básnickou přítomnost, nýbrž že jest nutno uvésti konečně do Čech také básníky středověku, renesance klasicismu, kterých si dotud neosvojila literatura, trpící přerváním kulturního vývoje a silně se pozdící za Evropou; "Sborník světové poesie" i "Světová knihovna", jež početností i rozmanitostí daleko předstihly Nerudovu "Poesii světovou", konaly zde rozsáhlé a uvědomělé dílo propagačnÍ. I překládá Vrchlický Danta, Ariosta, Tassa, Camoense a Calderona; Bouška Mistrala; Sládek s Klášterským Shakespeara; Krásnohorská, Jung a Klášterský znovu Byrona; Krásnohorská, Sládek, Vrchlický a Fr. Kvapil po druhé Mickiewicze a poslední zároveň Slowackého a Krasiríského; Jung a Krásnohorská Puškina, Táborský Lermontova; Holeček jihoslovanskou epiku a finskou Kalevalu. Vrchlického překlad Fausta, v celku zdařilý a jeho málo šťastné pokusy o starší lyriku anglickou svědčí, že i jako překladatel Vrchlický v závratném svém eklekticismu a ve stálé snaze o klasičnost hledal správnou protiváhu k jednostrannému školení v po romantické lyrice francouzské a italské rázu více méně rétorického, kterou přeložil skoro celou, stavěje na její vrchol postavu Victora Huga a sleduje novodobé poety francouzské až na práh dekadence a symbolismu. Tyto překlady, které doprovází slušná řada skutečně uměleckých přebásnění z antiky, provedených z podnětu velkého filologa Josefa Krále prosodií přízvučnou, mají několik společných rysů: zachovávají úzkostlivě rozměr originálu, ale hovějíce slohovým zvyklostem překladatelů, porušují často osobitý výraz původního básníka; vnucují konvenčně utkvělé obraty běžné básnické mluvy i do textů jím cizích a dosahujíce tím jakési hladkosti, oslabují výraznost; vnášejí do nejrůznějších slohových skupin onen rétorický ráz, který vedle sklonů dekorativních byl pro školu Vrchlického tolik příznačný. Kulturní ideál Lumírovců byl estetický. Umění považováno za nejvyšší výraz národní vzdělanosti, ano i za nejúčinnější prostředek vyjadřovati vůli národa k politické svobodě. V této době si právě v tomto smyslu dobudovávali Čechové se vzácnou obětavostí "Národní divadlo" v Praze, které jím mělo býti symbolickým "chrámem znovuzrození"; celý národ, veden Riegrem, Nerudou, Smetanou sledoval se zatajeným dechem, kterak výkvět výtvarných umělců usiluje do ušlechtilé a vznosné novorenesanční budovy vložiti celý sen o kulturní velikosti vlasti, rostoucí z představ národní romantiky, ale vtělovaný do plnokrevných forem zdravého akademismu. Otevřením nádherné budovy nad Vltavou r. 1881, která brzo lehla požárem, ale národní štědrostí do r. 1883 byla obnovena s hrdým heslem "národ sobě", nesplnilo se však k očekávání, že i pro dramatické básnictví vzchází nová éra; obratný dlouholetý ředitel "Národního divadla" František Adolf Šubert nedovedl plně vyhověti ani renesančním tužbám Vrchlického, ani romantickým představám Zeyerovým, kteří v teorii i praksi volali po divadle básnickém, přičemž jediné Zeyer nebyl vůbec ochoten k ústupkům. V tomto divadelním snažení pozorujeme ještě jeden příznačný rys dobového esteticismu, na Wagnera upomínající usilování o hromadné dílo umělecké, jež mělo býti uskutečněno svornou spoluprací jednotlivých uměn. Tím bylo písemnictví vlivně zasaženo, a zvláště podněty, které přijímalo z malířství a sochařství, byly silné a zvýšily onen zřejmě visuální, malebný, dekorativní ráz básnictví v 80. letech, který se, v příkrém protikladu k smyslové střídmosti Májovců, jeví již u Sv. Čecha a vrcholí pak Vrchlickým. Tento obrat od niterného umění citového a refleksivního k zevnímu smyslnému světu přivodil také nezvyklý dotud kult nahé a rozvité ženské krásy, zřejmý makartismus v české poesii, který novo 148