ní a zezápadštění české slovesné kultury, na něž pomýšlela již družina Nerudova a
v němž s velkým rozhledem a opravdovostí převzal propagandu ducha
anglosaského. Dobrodružný odchod mladého přírodopisce do Ameriky byl vlastně protestem
radikálního demokrata nejen proti nesvobodě národa v Rakousku, ale hlavně
proti otrockému smýšlení krajanů, ale vášnivá láska k domácí půdě povolala ho
záhy nazpět. Doma čekalo skromného novináře a pak učitele angličtiny krátké
manželské štěstí a brzy na to těžké hoře vdovcovo; sotva se zotavil v novém
harmonickému svazku, přepadla ho krutá nemoc, s níž, překládaje svého Burnse a
Shakespeara, statečně po léta zápasil.

Celý tento život milostného elegika, vděčného vyznavače rodinného souzvuku,
muže hroutícího se v tělesných mukách a připravujícího se oddaně na smrt
zrcadlí se s mužnou upřímností, avšak zároveň cudně a zdrženlivě v jeho lyrice,
stejně podivuhodné, tryská-li po nerudovsku z přebytku citu jako tehdy, když
ve formách Vrchlickému blízkých rozpřádá své meditace. Nikde se Sládek
nestává mnohoslovným a rozplývavým; vždy zůstává jeho výraz koncisním, reliefním,
názorným: dědictví Erbenovo a N erudovo se přihlašuje, zároveň školení u
moderních lyriků anglických přináší ovoce. Nejen výrazově, ale i citově a názorově jeví
se tento básník širokého vzdělání daleko prostším, než kdokoliv z jeho druhů a to
jak v knihách mladosti "Básně" (1875) a "Jiskry na moři" (1879), tak v dílech
stáří "V zimním slunci" (1897) a "Lethe" (1909). Jako pravý syn venkova tulí se
teple a důvěrně k matce, k ženě a k zemi; složité problémy vylučuje výslovně
z těchto základních, typických a věčných vztahů; po positivistické krisi dobyl si
znovu Boha a po Čelakovském nalezl nejčistší výraz pro básnickou modlitbu
křesťanskou, pronášenou na loži nemoci tváří v tvář smrti.

Pro foro externo vyjádřil Sládek tento svůj návrat k domovu dvojmo:
programaticky a slohově. V době politického napětí, kdy za vedení Čechova rozkvetla
česká politická poesie, přihlásil se Sládek lyrikou nejméně akademickou a
nejvíce aktuální v "Selských písních" a "Českých znělkách" (1889); obvyklá v
Čechách témata odporu proti veřejnému zotročení a chabé malátnosti rozmnožil

o radikální odmítání šlechty, o realistickou nechut k romantickému historismu,

o lidový kult hmotné práce. Národ zdravý, silný a hrdý, jest proň ztělesněn x
stejně jako pro Holečka - v sedláku, který pevně stojí na své půdě a
sebevědomě se vpíná do řetězu pokolení; kde Sládek vyučený u Burnse, opěvuje jeho
vztahy k půdě, působí nejsilněji. V "Nových selských písních" (1909) jest selství
přeloženo do citů a tužeb venkovské dívčiny, v "Písních smutečních" (1901) do
vztahu silného křesťana vesnického k smrti a k Bohu; Sládek jest beze sporu
největší elegik české lyriky. A týž básník - přímo v protikladu k osobivému patosu
a representační vážnosti svých druhů z "Lumíra" - dovedl za těžkých osobních
útrap J.deřiti na strunu škádlivého rozmaru, jarého humoru, jasného veselí a ve
slohu "Ohlasu" Čelakovského v duchu lidovém zapěti ve "Starosvětských písničkách"
(1891) a "Směsce" (1892) svěží parafrase poesie, jakou od dětství slýchal na
starém Berounsku. Silná básnická osobnost pojí v pevnou jednotu tyto všecky
výrazově tak různé projevy, osobnost, u níž umělecká kultura stále byla v
rovnováze s povahovou ušlechtilostí; v tom se mu nikdo z jeho následovníků nemohl
vyrovnati.

Sládkovi - podobně jako jeho učiteli Nerudovi - se jich nedostalo v celé
rozsáhlé oblasti lyrismu, neboť tu byl na čas zastíněn úplně Vrchlickým, nýbrž
právě jen v okruhu lidových ohlasů písňových, tedy tam, kde pokračoval sám
v tradici Čelakovského. Nejosobitější z nich, jadrný Hanák bodavého vtipu a
širokého humoru, František S. Procházka (* 1861) se učil napřed u Sv. Čecha,
básníka "Lešetínského kováře" i "Pravdy", a zpracoval vydatně kulturní poklad
lidového moravanství, jak k tomu vedli "národníci" v Brně i v Olomouci; na

10

145