jako beztendenční a střízlivý realista, s generací "Ruchu", jest třeba znáti
jeho naivní veršované počátky ve slohu Sv. Čecha a zamy,sliti se nad ideovým,
nedím obsahem, ale přízvukem obou jeho rozsáhlých idylických skladeb o
kněžských a učitelských buditelích českého venkova, pojatých zcela v duchu Jiráskově,
"Zapadlých vlastenců" (1894) a "Západu" (1899); také nejrozměrnější, pozdní
skladba Raisova ,,0 ztraceném ševci" (1920) soustředí se v Ruchovském duchu
k otázce národnosti a odnárodnění na horké půdě českoněmeckého pomezí. Jinak
se však Rais všemu myšlenkovému až úzkostlivě vyhýbá a v chmurných svých
obrázcích těžkého života svých podkrkonošských krajanů, tkalců a domkářů
zpodobuje s citovou účastí morální i hmotné složky rodinného rozvratu, nejúčinněji
tam, kde v knihách "Výminkáři" (1891), "Rodiče a děti" (1893) a "Lopota"
(1895) s palčivou názorností obnažuje bezcitné napětí mezi opuštěnými starci a
stařenami na výměnku, které děti odkoply jako psa neb naopak krutost zatvrdlých
výměnkářů proti bezradným dědicům. Těchto témat se byl kdysi dotkl Hálek
v nejlepších ze svých prací, ale Rais je dovedl osvětliti plným vrhcm střízlivého
světla realismu, který jej sama bolel.

Jak hluboko
zasahoval problém selství,
řešený ve smyslu
romantickém, do myšlení
Ruchovců, ukázal
vedle Holečka nejplněji
největší lyrik a snad
nejčistší básník celé
této skupiny, který ji
v almanachu "Ruch"
vlastně zorganisoval, ale
pak se, v důsledku
osobních styků, přechýlil
k literární družině jiné,
jejíž orgán "Lumír",
dávající heslo škole,
řídil po dlouhá léta.
Není věru snadno
zařaditi osobnost tak
svéráznou, jako byl Josef
V áclav Sládek
(18451912), jednoznačně do
slovesného vývoje: jako
básník vyšel z Nerudy,
jehož slohovému
principu zůstal trvale
věren; politicko sociální
inspirací své poesie stál
již v začátcích blízko Sv.
Čechovi, k němuž se v
mužných letech vrátil
jako tendenční pěvec
národního a selského
sebevědomí; s
důvěrnými druhy z "Lumíra"
provedl ono zesvětově·

Josef Václav Sládek. (Podobizna z let stařeckých.)

144