rický román, který právě v tomto období dochází značné obliby jak u
spisovatelů tak u čtenářstva, opět v patrném rozdílu od periody Májovské. I to značí
jakýsi návrat k hodnotám obrozenské romantiky, kdy Palacký volal po českém
Walteru Scottovi, kdy se Klicpera a Tyl s řadou epigonů ochotně, ale beze zdaru
namáhali splniti jeho přání, kdy Mácha i do tohoto slovesného druhu vnesl svůj
umělecký temperament. Dotkli-li se protihistoričtí spisovatelé z Máje vůbec
dějinných látek, projevili až na skrovné výjimky, na př. u Jandy Cidlinského neb
Svátka, odvahu k myšlenkovému anachronismu, vykládajíce minulost ve svém
duchu nacionalistickém, liberálním a demokratickém, a to hlavně dobu husitskou
a pohusitskou, která zajímala nyní mnohem více než celý rytířský a gotický
středověk; ostatně dával jim v tom za pravdu sám Palacký, jehož příslušné partie
právě vycházely. Ruchovci obraceli se do minulosti láskyplně a s důvěrou, že
i literárně bude posilou v národně politickém zápasu; vnášeli do ní silnou citovou
sympatii; ale kochali se zároveň také její tvarovou a barevnou konkretností;
zato hlubšího ideového proniknutí valně nedbali. Vlastně teprve oni se ukázali
důstojnými žáky Waltera Scotta, neboť k historickému románu přistupovali po
důkladném a odborném studiu listinných i literárních dokumentů, jazyka
dobového, hmotných památek a životních forem minulosti, z nichž si zosnovali
jednotný a názorný obraz prostředí; často jim individuální osudy byly jenom záminkou
nebo romaneskní výplní při evokaci dávných dob.

Mnozí z nich byli historiky z povolání a tu přijali nejeden podnět od svého
proslulého universitního učitele, Václava Vladivoje Tomka, historika města
Prahy, který na rozdíl od ideologa Palackého pěstoval úzkostlivý kult drobných
faktů a spolehlivého detailu; názorná a suchá mikrologie Tomkova učila v
důsledném konservativismu minulost oživovati, milovati a považovati za autoritativní
vzor, vyňatý však s úzkoprsým patriotismem z evropské souvislosti. Vedle
literárního podnětu Waltera Scotta a vlivu učených studií dějepisných byl vývoj
historického románu v době Ruchovské určen ještě jednou složkou: důsledně
demokratickým smýšlením svých tvůrců,
kteří, uznávajíce v míře jen omezené
význam hrdin v dějinách, pokládali za
vlastního nositele historického dění
lid, jehož smýšlení, cit a vůli vůdčí
osobnosti jen ztělesňují a vyjadřují
- tento názor kolektivismu blízký,
vedl český historický román cestou,
která vedla od Scotta k Tolstému,
kdežto psychologické prohloubení této
epické formy, spojené se jmény
Flauberta neb K. F. Meyera, českých
spisovatelů nezasáhlo.

Než se stala česká historická
povídka v době Ruchovců mužně
předmětnou, musila projíti mladickým
stadiem sentimentálním, které
zastupuje ubohý, souchotinářský katolický
kooperator, Václav Beneš Třebízský
(1849-1884), příznačně přezvaný
"husitský kněz", který ze starých
kronik i z lidového podání s velkým
nákladem citovosti, ale ne bez
náladových účinů vyráběl své obrazy

Alois Jirásek. (Podobizna z let osmdesátých.)

138