řešených tématicky: v "Adamitech" (1874) jde o divokou vzpouru ducha a
pohlaví, podniknutou panteisty a hedoniky XV. věku proti přísným řádům
husitské reformace; v "Evropě" (1880) o revoluci komunistických teroristů na
alegorické lodi v širém oceáně; v "Slavii" (1884) o politické a sociální zápasy národů
a stran v rozeštvaném Slovanstvu, opět shromážděném v typických zástupcích
na pomyslném korábu. Volil-li pak se zalíbením historické náměty, jak mu je
nabízely dějiny Palackého, s jejichž pojetím české minulosti se úplně
ztotožňoval, nebyl to jen výraz historismu skupiny Ruchovské, nýbrž i potřeba
malířského oka, které rádo spočívalo na pompésních výjevech války i míru minulých věků,
na účinně zaranžovaných průvodech, hostinách, bohoslužbách, bitevních scénách,
v interieurech, přeplněných nádhernou veteší; v tomto oslňujícím prostředí
Čech nejraději rozpřádal svou dialektiku, dospívající vždy k oslavě humanity,
národnosti, slovanství, tedy ideálů Kollárových. V časném "Žižkovi" a pozdním
"Roháči na Sioně" děje se to na látce husitské, v široce založené "Dagmaře"
(1885) na středověké slovanské episodě dějin severských, ve "Václavu z
Michalovic" (1882) na tragickém úseku pobělohorské rekatolisace jesuitské.

Jako v životě utíkal se Čech také v poesii vždy občas do venkovské idyly,
opředené vzpomínkami z dětství i ozlacené idealisací starých mravů a životních
forem, ale i t~m mezi starodávné originály ho pronásledoval časový problematik,
řešící si naléhavé otázky domova po liberalisticku s ostnem proti nenárodní
šlechtě a kapitálu, se sympatií pro drobný průmysl proti tovární výrobě, s
nadějí v úspěchy charity a humanity při rozporech třídních. V rámcové veršované
povídce " Ve stínu lípy" i v autobiografické, silně archaisující idyle "V áclav
Živsa", převažuje důvěrná drobnomalba, v "Lešetínském kováři", ve
"Zpěvníku Jana Buriana" i v "Sekáčích" problematika a tendence.

Ač Čech nebyl naprosto lyrické ingenium a pravá píseň se mu nikdy
nedařila, volil přece ve své vrcholné době opětovně formu lyrickou; tyto "Jitřní"
a "Nové písně, (1887 a 1888) i "Písně otroka" (1895) se svými umělými, ano
i vyumělkovanými strofickými útvary
jsou vlastně refleksivní skladby určené
pro deklamaci, jež básnický agitátor
adresuje rodákům na posilu ve
veřejných zápasech. V této lyrice, která
plně rozvila předbřeznové popudy a
motivy Markovy a Kollárovy i
pozdější podněty a náběhy Fričovy,
Nerudovy a Šolcovy, přerostl dějinně
významný obsah daleko formu,
nevolenou právě šťastně, a prorazil přímo
živelně exotickou dekorací poslední
sbírky, ze všech daleko nejúspěšnější.
Zde i v mohutné epice "Evropy" a
"Zimní noci" a posléze v cyklickém
poslání na rozloučenou "Do světa
širého" (1908) se jeví Svatopluk Čech
politickým myslitelem velké
prozíravosti, pronikavým kritikem veřejných
poměrů své doby, vůdcem, buditelem
a učitelem svého národa a nejednou
i duchem věštím, který předvídaje
připravuje i politické osvobození své
otčiny. Pouze "Slávy dcera", k jejímž

Svatopluk Cech. (Podobizna z let devadesátých.)

136