cům patrno jest školení u německých sousedů, a to leckdy jen prostřední hod·
noty jako u Hamerlinga nebo Riehla. U všech těchto cizích učitelů docházejí
předního podivu prvky jednak malebné jednak řečnické, a básnictví nabývá
vůbec rázu emfatického a dekorativního proti střídmé střízlivosti a ukázněné
úsečnosti doby Nerudovy; proto - až na jedinou výjimku u Sládka, i jinak
vymykajícího se svou silnou osobitostí z rámce školy - není lidová píseň
studována a následována, a tradice vedoucí od Čelakovského přes Erbena k Nerudovi
se celkem opouští. Celá tato literatura družiny Ruchovské, ač si svými domácími
náměty a populárními tendencemi chce proklestiti a také proklestí cestu k srdci
lidového čtenářstva, jest spíše učená než naivní a pokud nevzniká z ideologie
značně složité, pracována jest za podpory studovny, knihovny, musea od autorú
značné kultury ... učenec nyní mezi spisovateli zaujímá místo, které před tím
bylo vyhrazeno novináři.

Přední spisovatelé této generace se narodili ne dlouho před revolucí r. 1848
a vstoupili do literatury po rakousko-pruské válce r. 1866. Nebyli ještě plně
u vesla literatury, když se jim dostalo významné posily od náčelníkú školy
Májové, jako Nerudy neb Světlé, kteří se nyní, asi pod nátlakem veřejných
poměrů, odřekli původního kosmopolitismu a postavili literaturu do služeb tendencí
národních. Tento obrat jest spiat se založením velké literární revue "Osvěta"
(1871), jež hlavně v kritice vykonala čestný úkol; jejího zakladatele a
redaktora Václava Vlčka potkali jsme v přední řadě společenských romanopiscú
měšťanských, mezi nimiž zaujímal vynikající místo též oblíbený vypravěč
"Osvěty", A. V. Šmilovský. ° výtvarném umění psával do tohoto měsíčníku,
připomínajícího za svého rozkvětu francouzskou "Revue de deux mondes", umělecký kritik
a dějepisec Miroslav Tyrš (1832-1884), tvůrce sokolství. Filosof a estetik ně·
meckého původu a německého školení přilnul celou mužnou bytostí k české
národní myšlence; znalec a vyznavač Schopenhauera a Darwina utíkal se pro
potěchu k helénskému ideálu krásy a uměřenosti; slabý a chorý muž vyznával
zdraví a sílu; v kulturní teorii podřizoval všecky duchové projevy
kategorinárodního umění, jako v životní praksi usiloval především o národní zdraví. Jest
patrno, jak Tyršova estetika i sokolská idea se svým promyšleným organisačním
rozmachem těsně souvisí s obdobím "Ruchu" a s intencemi "Osvěty".

° literatuře - vedle kaustického divadelního kritika Františka Zákrejse,
v němž národní utilitář konservativních sklonů přehlušoval víc a více
francouzsky vytříbeného znalce umění - promlouvala v "Osvětě" závažná zásadní slova,
doprovázejíc je bystrou kritickou praksí Eliška Krásnohorská (vlastně Eliška
Pechová, 1847-1926). Statečná žena v slabounkém těle stále churavé dívky,
uvězněné skoro po celý život v skromném bytě staropražském, zanechala hlubší
stopy v jiných oborech, než právě v tom, do něhož přinášela vedle
nestárnoucího nadšení velkou slovesnou kulturu i vzácnou obratnost formální: v lyrické
poesii. Tu u ní reflekse vysouší cit, neúměrná rétorika zasypává myšlenku, takže
z velké řady sbírek zůstávají jenom některé kusy čísté erotiky dívčí v první
knize "Z máje žití", několik vypointovaných krajinářských obrazů "Ze Šumavy"
a zvláště "Bajky veršem", plné vtipné satiry a nahořklé moudrosti životní; kniha
bojovného citu a branné vůle, psaná na okraji válečné kroniky osvobozovacích
tažení na Balkáně, "K slovanskému jihu", tvoří vedle Čechovy "Zimní noci" a
Holečkových junáckých kreseh černohorských nejvýznamnější básnický
dokument českého nadšení pro vítězící a osvobozující se Jihoslovany. úkol, vyzpívati
upřímně celou citovou skutečnost ženského nitra a nezamlčeti ani pravdu
roztoužených smyslů, odkázala EI. Krásnohorská, první významná lyrická básnířka
svého národa, v panenských rozpacích mladším svým družkám. Věrná žačka
Světlé vložila svého organisačního ducha do feministické propagandy; se
znač
134