více, než jeho román svědčí o tom jeho povídky "Krupař Kleofáš", "Nebesa",
"Procul negotiis" a hlavně vzpomínkové "Rozptýlené kapitoly". Své morální
úvahy šperkoval rád pořekadly, příslovími, vtipnými příklady a vůbec vydatným,
někdy až útratným živlem gnomickým. Někteří z jeho čtenářů vychutnávali, jiní
zavrhovali tuto zevní, poněkud honosnou složku slovesného umění Šmilovského,
ale téměř všichni přehlíželi pro ni samu podstatu jeho klasického realismu,
podmíněného úsilím komposičním, snahou o typičnost, uměním účelné stylisace,
podobně jak tomu jest u Dickense, Gogola, Raabeho, mistrů vnitřně blízkých tomuto
českému virtuosu intimní drobnokresby.

Ani vypravěčské talenty jako Pfleger neb Šmilovský ani lyričtí duchové jako
Hálek neb Neruda neodolali dramatické ctižádosti a s větší vytrvalostí než
zdarem se pokoušeli na jevišti pražského Prozatímního divadla; většinu z nich
posedla shakespearomanie, která v Čechách vystřídala kult Schillerův. Ale Neruda,
nejpilnější a vedle Durdíka nejvzdělanější divadelní kritik generace, vyznal
upřímně, že to není vlastně Shakespeare ani dějinná tragedie, co vyjadřuje
vlastní dramatické tužby těchto reformních realistů. Také v dramatě si přáli
řešení společenských otázek; přítomnost zajímala je mnohem více než minulost;
mladé měšťanstvo bažilo po elegantní konversaci. I líbili se jim spíše tendenční
problematikové než realističtí psychologové; místo skutečných dramatických
umělců brali zavděk divadelními rutinéry; dávajíce zřejmou přednost Francouzům
před ostatními národy, studovalí a napodobili nejen Augiera a mladšího Dumase,
ale i Scribea. I vystřídali příznačně občanští dramatikové středních poloh tragicky
se tvářícího a spíše jen groteskně působícího shakespearovce Josefa Jiřího Kolara,
s nímž za dusného reakčního období v truchlohře z vlasteneckých dějin soutěžil
jemný starožitník a ostrý divadelní kritik, Ferdinand Břetislav Mikovec, neméně
zapřisáhlý odpůrce Tylův. Josef Jiří Kolar (1812-1896) byl jako herec lomozivého
patosu a strhující démoničnosti obecně uctíván pro svou originalitu, ale jeho
tragediím s látkami z XV. a XVII. věku, z nichž se "Magelona" a "Pražský žid"
udržely nejdéle na jevišti, chybí původnost do té míry, že působí namnoze jako
pouhé ohlasy německého dramatu klasického i epigonského, odkud Kolar horlivě
se zevní virtuositou a vnitřní svévolí překládal či spíše pabásňoval. Ve výjevech
divadelně účinných odříkávají u Kolara vášnivé postavy, proucí se s osudem,
působivé úloby, trhajíce svou přepiatě patetickou výmluvností kulisy a
parodujíce obrazným i rétorickým barokem své řeči, místy burleskně rozmarné,
Shakespeara. Není tu ani jemnějšího proniknutí dějin, ač Kolar měl dobrý smysl pro
archaičnost, ani hlubšího myšlenkového obsahu, třebaže se kdysi soustavně
zabýval filosofií v duchu hegelovském, jejíž právo ohhajoval v době předbřeznové
s odborníky Aug. Smetanou a Fr. Čuprem proti laickému rozumářství
Havlíčkovu.

Literární i politický odpůrce Nerudův, František Věnceslav Jeřábek
(18361893), jemný znalec literárního vývoje a občasný strůjce formalistických
umělostí, podal jako třicátník nevšední sliby v tragedii i v komedii, vyvážené z
konfliktů společnosti moderní; později již nepostoupil ani nad dramatickou rušnost
ani nad vývojovou podnětnost sociálního dramatu "Služebník svého pána" a
satirické veselobry "Cesty veřejného mínění". Jeřábkova hra z továrního života
se svým konfliktem dělníka a kapitalisty i vynálezce a vykořisťovatele náleží
historicky do téže řady jako sociální balady Nerudovy a Mayerovy, neb Pflegrovy
a Arbesovy románové obrazy z fabrik; přese všecku konstruovanost situací a
schematické rozvržení postav vane dílem duch tragiky skutečně básnické i
moderní; později hledal ji Jeřábek ne beze zdaru v námětech historických, tak
zvláště truchlohrou z pruské války "Syn člověka".

Stejnou láskou jako učený profesor Jeřábek lnul k divadlu volný spisovatel

132