autor nikterak sentimentální, nýbrž kriticky rozumový nesklání se k dělníku,
nýbrž ztotožňuje se s ním. Vedle proletářů a obětí práce poutali Arbesa zvláště
také proletáři a oběti myšlenky a iluse, techničtí a vědečtí vynálezci, dobrodružní
umělci, jdoucí proti své době, bojovníci za svobodu, ztroskotancí veliké touhy,
již utápějí svou roztrpčenost nad společností i osudem v dýmu velkých řečí
i v parách alkoholu. Ti jsou vlastními hrdiny nejvýznačnějších Arbesových děl,
nazvaných z Nerudova popudu "romanetty", památných již tím, že do české
prósy uvádějí po prvé vědeckou inspiraci, jako ji uvedl do poesie Neruda a po
něm Vrchlický. Tu proniká plně také myšlenkové úsilí Arbesovo rozřešiti
hádanku světa v duchu důsledného determinismu, positivistické přírodovědy,
namnoze i čirého materialismu a mechanistického pojetí vesmíru. Neobyčejné
situace, v nichž se za výjimečných okolností a uprostřed příšerných scenerií
ocitají výstřední povahy, jsou rozuzlovány vědeckým poznáním neb alespoň
naukovou hypotésou, kterou důmyslně, studeně a ne bez cynismu vykombinoval
psychologický kasuista a experimentální přírodovědec, sahající vyzývavě až na
sám nerv životního paradoxu. Od těchto výtvorů Arbesových, na př. "Svatého
Xaveria", "Ukřižované", "Newtonova mozku" a "Ethiopské lilie", jež jsou
protiromantickým protějškem k romantickým komposicím mladého Zeyera, vede
tradiční cesta, po níž se ubírali, o dvě generace později, autoři tak různorodí, jako
naturalista K. M. Čapek-Chod a novoromantik Jiří Karásek ze Lvovic.

Myšlenkově a látkově stojí kdesi uprostřed mezi Pflegrem, Arbesem a Světlou
Antal Stašek (vlastně Antonín Zeman, 1843-1932), který dlouho přežil všecky
své vrstevníky. Vyzuv se pozdě z polské romantiky a ošumělého byronství,
pokračoval se svou dobou sice ideově, hlavně v oboru politické a sociální reformy
či revoluce, aniž se vyvíjel umělecky, takže jeho nejnáročnější skladby hned při
vydání působily velmi zastarale. Nade všecky jeho rozsáhlé a všemožnou diskusí
přeplněné obrazy o zápasech českého dělnictva s německým kapitálem,
socialistického utopismu s egoistickým požitkářstvím, statečné myšlenky se zahnívajícím
šosáctvím vyniká Staškův cyklus románových studií "Blouznivci našich hor" (1895)
s hlavním tématem spiritistického hnutí mezi horaly podkrkonošskými. Byl
psán z plnosti prožitého pozorování, ale i za hezpečné pomoci krajanského citu
v době, kdy se již dávno odmlčela K. Světlá, básnířka romaneskních
"nemodlenců" z doby francouzské revoluce, a než se jala T. Nováková diskursivní metodou
realistické spisovatelky studovati a zpodobovati z nedaleké minulosti "děti čisté·
ho živého" v nejvýchodnějších Čechách; celým svým psychologickým i slovesným
ústrojenstvím se typologicky a dokumentárně důležité, ale básnicky nedomyšlené
obrazy Staškovy projevují jako dílo přechodné, vlekoucí s sebou mimovolně
přítěž konvence již neživé.

Skromněji, než tito uvědomělí a nároční průkopníci sociálního realismu, si
vedli klidní a plodní vypravěči občanského středu, pokrokoví melioristé,
hlasatelé humanity a vlastenectví, měšťanští liberálové míruýchpásem a středních
poloh, Sofie Podlipská, Ferdinand Schulz, Václav Vlček; najdeme všecky
shromážděny kolem významné revue "Osvěty". Ať mladší sestra K. Světlé, pedagogická
od hlavy k patě, vtěluje do románů svůj požadavek mravního růstu ženina a
svou zralou i spravedlivou moudrost životní, ať bystrý kritik a vtipný novinář
Ferdinand Schulz řeší na pozadí panských sídel problematiku českého
šlechtictví, zvláště časovou za zápasu státoprávního, nebo ať se rozpomíná na selanku
svých let studentských, ať konečně Václav Vlček do široka s propracovanou
kronikou národně politickou, ale bez žadoucí plastiky rozpřádá rodinné osudy
vzestupující buržoasie a vzdělanstva, vždy běží v podstatě o to, aby jednotlivec
podřídil své osobní štěstí potřebám celku a aby mravní obroda hlavních postav
umožňovala vyrovnání třídních rozporů a předsudků. Nikoliv boj a revoluce,

9

129