tvoříc přechod k Hálkově výpravné próse, kde původní obdivovatel
mladoněmecké prósy a pozdější svobodný následovník Turgeněvův zanechal několik
výtečných kusů, zvláště vesnické povídky ze svého středočeského domova "Na
vejmínku", "Na statku a v chaloupce" a "Pod pustým kopcem". Podle programu
školy vládne v těchto příbězích selských rodin společenská problematika, ale
přesvědčivě jest vyvozena z původních životních podmínek, zosobnčna
plnokrevnými postavami pro český venkov namnoze typickými a zakryta
vypravovatelským bohatstvím spontanního epika.

Výhradně lyrikem byl Adolf Heyduk (1835-1923), poklidný profesor
kreslení v tichém pootavském Písků, který Hálka přečkal skoro o půl století. Ion,
jako Hálek, se pokoušel opětovně o byronské povídky veršem, ale, pohrdaje
v nich ještě důsledněji než Sv. Čech matností hálkovského exotismu, vkládal
rodinné osudy lidových vášnivců a prostomyslně citových hrdinek do kypivého
líčení buď svého východočeského rodného kraje neb pošumavského domova;
příroda doprovází svou účastí člověka plesajícího i trpícího. Zakuklenou lyrikou
jest Heydukova slavená alegorická báchorka na oslavu hudby, poesie, prostého
štěstí, "Dědův odkaz" (1879); omylem jsou jeho historické balady a malé eposy,

překypující vesměs
mravoučným
vlastenectvím.

Vlastním oborem
tohoto lyrika
nevyčerpatelně plodného a
málo kritického, jenž se
několikráte na své
šedesátileté dráze cítil
úplně vyčerpán, aby
pak překvapil novou
poesií nebývalé
svěžesti, byla píseň přese
všecky neúnavné
náběhy k lyrické malbě,
refleksi a meditaci.
Prostou a silnou melodií
tryskala u něho pudově
z citových zdrojů v
přírodním prostředí a
vyjadřovala všecky
základní postoje
bezelstného srdce k životu;
dva svazečky
"Cigánských melodií", "V
zátiší", "Zaváté listy",
"Dumy a dojmy", "Z
deníku toulavého
zpěváka" jsou
nejvýznačnější Heydukovy sbírky
intimní. Jako Hálek
rozpial i Heyduk zdravě
roztoužené a přirozeně
smyslné náručí po
milostném štěstí a po
po
Vítězslav Hálek. (Podle fotografie z mladších let.)

124