Jan Neruda, velký autodidakt, dohonil sebevzděláním nedostatky svého studia,
opožděně humanistického, ale zjišťoval s hořkostí, že mají v porozumění pří.
tomnosti před ním výhody absolventi reálných škol, z nichž přímý jeho žák,
Jakub Arbes, zosnoval si na exaktním a biologickém poznání světa svůj
positivistický a deterministický názor, plodný též pro inspiraci slovesnou.

Májovská skupina, kterou by bylo možno označiti jako školu reformního
realismu, zůstala původním svým zásadám věrna v létech šedesátých a do
polovice let sedmdesátých; pak se v předních svých zástupcích obrátíla novým smě·
rem na přidružila k zásadám generace mladší. Realisovala jenom z části to, co
si vztyčila za vrcholný cíl: sociální román problémový a moderní drama
společenské; vynikla spíše v drobné próse uměním realistické skizzy a povahokresebné
studie, humoristického obrázku ze starosvětského života a cestopisné momentky
šumící pěnou okamžiku; založila český feuilleton a pozvedla novinářství k
umělecké výši a vůbec, zbavivši literaturu českou strojené dignity buditelské, nčinila
ji nástrojem moderní civilisace. Ať to plynulo ze samé národní povahy české,
ať z okolnosti, že lyrická tradice byla daleko vyvinutější než životní podmínky
jiných literárních druhů, také Májovská skupina vytvořila svá nejtrvalejší díla
v lyrice, a i ti z jejích předáků, kteří se pokusili v různých genrech, zůstávají
v paměti potomstva především jako lyrikové. Není to jediný paradox jejich
básnické dráhy. Nikoliv tam, kde opěvují své příslušenství ke světu novodobého
názoru přírodovědeckého, ani tam, kde se stavějí za práva evropského člověka,
bojujícího proti autoritám a opojeného vlastním titanismem, ani tam, kde starému
mravnímu řádu čelí zákonem hrdého individualistického sebeurčení, dovedou se
doposud dotknouti našeho srdce, nýbrž na opačném, od nich samých podceňova.
ném pólu: zpívají.li o přírodě, v níž buď vyrostli neb kam se uchýlili pro útěchu,
sklánějí-li se zbožně k lidskému srdci v jeho nejprostších vztazích, zpovídají.li
se zajíkavě ze svých milostných tužeb, naplněných, zrazených či nepochopených
- tehdy a jenom tehdy jsou velkými básníky. Toť zvláštní úděl, netoliko Jana
Nerudy, jehož ústřední postavení vrstevnící nedovedli odhadnouti, ale í obou
jeho málo mladších druhů, které jejich doba přecenila, Hálka a Heyduka.

Vítězslav Hálek (1835-1874), jasný syn slunného středočeského venkova,
rychle zdomácněl v Praze, došel tam v rodině štěstí, v žurnalistice i v literatuře
dokonalého úspěchu, ve společnosti obecného uznání; i mohl se zdáti pravým
dítětem štěstěny, když ho v nejkrásnějším rozvoji tvůrčích sil smrt odvolala.
Snadná tvořivost jej vedla k chvatu a povolná přizpůsobivost k napodobení;
jeho exotické básnické povídky o tužbách lásky a bojích za svobodu jsou i se vší
svou bujnou refleksí a dějovou matností pouhým ohlasem Byrona, stejně jako
jsou jeho hlučně řečňující a v groteskních karakterech upřílišující historické
tragédie neobratnou imitací Shakespeara. Zato v lyrice se Hálek projevil
básníkem čisté a původní inspirace, třebaže v mladické sentimentalitě "Večerních
písní", na oslavu lásky a poslání poetova, jež obecný vkus pro sílu prožitku,
zaokrouhlenost výrazu, hebký tok melodie vyměnil za populární erotiku B. J
ablonského, nechybí názvuků heineovských. Zralý jeho cyklus nejohnivějšího natura·
lismu lyrického, "V přírodě" (1874), projevuje, pokud se nespouští do plané
filosofické reflekse, ve svých malbách a písních pravý umělecký temperament,
v němž zdravá smyslnost jest násobena půvabnou sensitivností a útocný
impresionismus, osvědčený též v Hálkových básnických cestopisech, se snoubí s
bezprostředností mužného, teplého citu; v době, kdy tolik jeho vrstevníků trpělo
tím, že se cítili vytrženými z přírodních kořenů, zpíval Hálek chválu toho, že
cele svými kořeny tkví v přírodě. Malá, mistrovská knížka drobné epiky z
lidového života, složená z halad i veršovaných povahokreseb, "Pohádky z naší
vesnice", z níž se hlásí přímý žák Erbenův, doprovodila na konci života tuto lyriku,

123