řeknu, co myslím a co cítím. Jakž bych takto nepronikl?" Naproti tomu odborný
estetik, Josef Durdík, který vyšel z Herbartova filosofického realismu,
zdůrazňoval hlediska formální a v požadavku umělecké harmonie udržoval spojení
s tradicí jungmannovského klasicismu; proti vládnoucí libovůli volal po tvůrčí
kázni, proti nahodilosti empirie po zákonitosti stavby a navzdory vší vládnoucí
improvisaci hledal v každém slovesném díle neúprosně vůdčí ideu, organičnost
v poměru celku a částí a konečně vztah k nadčasovým otázkám lidství, pojatého
typicky.

Nejen názorově a umělecky, ale i společensky znamená příchod Májové
generaoe pro českou literaturu poměry nové. Kdežto všichni předáci vlastenecké
romantiky pocházeli z venkova, z vrstev drobných zemědělců a řemeslníků,
převládají nyní mezi spisovateli Pražané: jejich řadu zahajuje Mácha, po Sabinovi
a Fričovi následují pak Neruda, Světlá, Podlipská a v Arbesovi se přihlašuje
po prvé pražské tovární předměstí o vstup do literatury. Nejsou to ovšem synové
města skutečně velkého, jaké za mladosti Májovců vtiskalo nový ráz světovému
románu jen londýnskými obrazy Dickensovými a pařížskými kronikami Sueovými
i Balzacovými; Praha, zbavená politického významu, opuštěná šlechtou,
obchodně i průmyslově zaostalá, byla spíše provinčním městem, obestřeným
elegickou náladou slavné minulosti. Ale tuto po Máchovi prožíval a ztělesňoval teprve
Zeyer, novoromantik, popírající zásady školy Májové; její příslušníci milovali,
studovali a líčili pražskou přítomnost, jak ji vytvářela drobná buržoasie,
živnostníci a dělníci, bodří Pražané, hájící si statečně a s humorem svůj krajíc a své
skromné místečko v životní organisaci; jenom K. Světlá občas, a to namnoze
v hluboké retrospektivě, vyprávěla romaneskní osudy pyšného měšťanstva a
kupectva staropražského.

Sabina, Neruda i Arbes byli dětmi proletářskými a nehanbili se za to.
Neruda vyznal naopak s hrdostí: "Mne osud do kolébky tvrdé dal, - pak na
kazajku záplatu mi přišil, - pláč trpký novým jenom pláčem tišil - a jenom
zkrátka mne vždy spořádal. - Však pýcha, pýcha, - ach, ta krutě hněte! - já
začal jsem do panských synků prát; - ba, ledačím jsem byl v tom božím světě
- a čím jsem byl, tím byl jsem rád." Objevení proletariátu v literatuře, k němuž
Mácha s Tylem učinili náběhy, jest vlastním dílem Májovců, postoupivších od
Nerudových i Mayerových sociálních balad a od Nerudovy ostré realistické
drobnokresby pražské i "trhanské" spodiny k Sabinovým, Pflegrovým,
Arbesovým rozlehlým společenským románům dělnickým. Romantická představa, že
pravým jádrem národa jest zemědělský lid venkovský, kterou básnicky opěvovali
Čelakovský, Erben, Němcová a jež vnikla i do dějinných koncepcí Palackého,
pozvolna ustupovala, ač jí v Májové škole dodala nového lesku K. Světlá a ač
se k ní v následujícím pokolení prohloubeně vrátili Josef Holeček a Teréza
Nováková.

Učenci a kněží, kteří od dob Dobrovského a Puchmajerových stáli v popředí
slovesného života, ustupují nyní nadobro spisovatelům laickým; i profesoři a
úředníci mezi nimi nabízeli rádi své služby novinám, kde, po příkladě
Havlíčkově, trvale působili sami vůdcové nové školy, Neruda a Hálek, zakladatelé
feuilletonu i denního kritického zpravodajství literárního a divadelního. To si žádalo
jiné průpravy i odlišné orientace než vědecké zaměstnání pracovníků
buditelských: znalost cizích řečí a literatur moderních byla nutnější než vzdělání
klasické, cesty po cizině znamenaly více než rozhled historický, alespoň povrchní
zběhlost v politice a naukách společenských, ale i v biologii a vědách exaktních
se stávaly žadoucími; hegelovská abstraktní spekulace filosofická, vyúsťující ve
výklad dialektiky dějinné, se rychle přežívala, když si byla i na půdě české
vyžádala tragické oběti v Augustinu Smetanovi a Františku Matouši Klácelovi.

122