neboť od samostatného máchovce se čekalo mnoho jak pro meditativní lyriku
tak pro veršovanou povídku, i v Čechách vlivem Byronovým oblíbenou. Kdežto
však většina vrstevnických i mladších poetů z období přechodního i Májového
zdůrazňovala v Byronovi prvek politicko-revoluční a vzpouru vůle i činu,
soustředil se plachý melancholik Nebeský na oblast refleksivní, v níž si spřádal po
hegelovsku dialektické konstrukce dějinné i metafysické; pro dllVěrnou lyriku
snu, touhy, samoty, přírodního zasvěcení přijímal podněty od Lenaua na
rozdíl od houstnoucích českých heineovců. Odloživ pero básnické, nikterak se N
cbeský neodcizil literatuře, neboť jeho srovnávací studie z poesie světové i
staročeského písemnictví znamenají hledisky estetickými i psychologickými a názorem
o vnitřní jednotě slovesného tvoření evropského značný pokrok proti klasicismu
jungmannovskému, který se právě tehdy navždy vyžil.

Dodatečně se uznalými ústy Nerudovými k Nebeskému, jako k svému
předchůdci, vděčně přihlásila generace Májová; dva spisovatelé revolucionáři,
násilně zakřiknutí politickou reakcí a persekucí, stáli hned u jejích začátkú,
K. Sabina a J. V. Frič. Z rozměrného, mnohotvárného, ale chvatného a
plytkého literárního díla Karla Sabiny (1813-1877) zústávaIa - mimo výtečné libreto
k Smetanově "Prodané nevěstě" - dlouho v živém povědomí čtenářském jediná
kniha s rysy svéživotopisnými a hodnoty dokumentární, povídková kronika
života politických vězňů po r. 1848 na vojenské pevnosti, "Oživené hroby", ale
i tu zakrývá svými hustými a hrozivými stíny temná legenda Sabinova osudu.
Revoluční radikál za bouře svatodušní, mnoholetý žalářovaný provinilec
politický, stane po návratu konstituce opět v čele politického, spolkového a
novinářského ruchu, jako předák strany liberálně-demokratické; organisuje dělníky a
studenty a netají se jako syn proletariátu a znalec komunistických nauk svými
sklony socialistickými; jest však usvědčen jako placený policejní agent, jenž po
léta zrazoval a udával své politické přátele, a vyloučen z české společnosti, umírá
v opovržení a bídě. Spravedlivý soud, vynesený nad Sabinou-člověkem,
nezmenšuje však významu Sahiny-spisovatele, hyť běží spíše o podnět, než o hodnotná
slovesná díla. Byl první, kdo u nás založÍI básnický kult Máchův a pokračoval
v hyronovsko-máchovské tradici lyrikou filosofickou i politicky exhortativní;
v kritikách a v podohiznách spisovatelů přispěl s Nebeským k prohloubení
názorů na literaturu i slovesný dějepis; jeho historické povídky, umělecky
bezcenné, se snažily postihnouti myšlenkový kvas české reformace a jeho sociální
romány, komposičně beztvárné, uváděly k nám před pokolením Májovým
společenskou prohlematiku a kritickou diskusi.

Mnohem mladší Josef Václav Frič (1829-1890) nepodobá se Sabinovi
jenom zevními obrysy svého života, který revolucionáři z r. 1848 přinesl krátké
vězení a dlouhé vyhnanství, neúnavnému novináři, řečníku a organisátoru
čestné místo uprostřed svobodomyslné mládeže mladočeské strany a duchu stálé
mladistvému přátele na krajním levém křídle literárnim; na rozdíl od podlého
Sahiny byl to však muž rytířský s nepřekonatelným sklonem k malelmé
režia hereckému vystupování, jakoby před zrcadlem, což mu umožňoval již původ
z pražské patricijské rodiny vlastenecké. Političtí dějepisci neshodují se v
úsudku .; ceně zahraniční propagandy Fričovy ani o dokumentární hodnotě jeho
rozsáhlých "Pamětí", historikové literární odsunují však svorně jeho
beletripovídkovou i scénickou, aby nacházeli významný odkaz Fričův v jeho vzdorné
a revoluční lyrice s oslavou krásného činu a titanské vůle; tyto "Písně z bašty",
patosu leckdy nadneseného, ale citově opravdové, jsou vedle parodií a satir
Havlíčkových básnickým výtěžkem revoluce i jejích dozvuků a zahajují s nimi
nové české básnictví politické, k němuž v předbřeznovém období mířili,
neopouštějíce však úvah rázu obecného, Antonín Marek a Jan Kollár.

120