obratný formalista Vinařický věnoval ztlumočení starého humanisty Bohuslava
Hasištejnského a novodobého humanisty Jána Hollého, jest velice příznačné;
Sušil, současně s jiným katolickým knězem brněnským, Klácelem, básnil ve
zvetšelých útvarech klasicistických ještě v době, kdy romantická škola je úplně
zavrhla. Na rozdíl od mladistvého druha Čelakovského, Josefa Vlastimila
Kamarýta, jenž pilným studiem lidové a zlidovělé písně duchovní si sám získal
schopnost uvolniti cit k pospěchu do oteckého náručí božího, básnili tito katoličtí
lyrikové spíše rozumem s úzkostlivým zřetelem k církevnímu dogmatu, za něž
se často v době mohutnějícího ultramontanismu stavěli s příkrou bojovností.
I hledáme marně u K. Vinařického, V. Štulce, Fr. Sušila náboženskou báseň, jež
by se mohla měřiti s vznešenou ódou "Buď vůle tvá!" od jejich mistra
Čelakovského, tím méně pak s duchovní lyrikou Novalisovou, Lamartinovou neb
Manzoniho. A přece dějinný paradox chtěl tomu, aby tito střízliví didaktikové
upozornili na inspirační mohutnosti citu v oněch oblastech, kde tkví jejich
vlastni význam. Nic na tom nemění okolnost, že to jest takměř na obvodu
krásného písemnictví: Karel Vinařický (1803-1869), autoritativní činitel ve školské
politice obrozujícího se národa, stvořil ve svých deklamovánkách a řikadlech pro
děti a o dětech čistou poesii pro školu a dům, z níž voní květnice, vábí dvůr se
svou domácí zvířenou, hřeje krb spořádané rodiny; František Sušil (1804-1868),
přísný bohoslovec lidového původu hanáckého, zachránil v úctyhodných svých
sbírkách prostonárodních písní vedle Čelakovského a Erbena nejvíce z
původního kouzla slovesné citovosti, a to nejen pro vědu, ale i pro básnictví.

Popularitou, a to pro několik generací, předstihl své básnické druhy v
kněžském povolání Boleslav Jablonský (1813-1881); sláva ziistávala ušlechtilému
premonstrátu, Karlu Eugenu Tupému, žijícímu přes třicet let daleko od vlasti,
déle věrna než čtenáři, až se zvrátila v opak, takže mu podobně jako M. Zd.
Polákovi před ním, dokonce upíráno jméno básníka - ale i on si zaslouží
dostiučinění. Tím, čím jest prodšena jeho lyrika náboženská a mravoučná, vynikají
již jeho mladistvé "Písně milosti", žité i skládané namnoze až v klausuře
klášterní: opravdovost a upřímnost přímého prožitku přesvědčovala čtenáře,
příjemně naladěné melodičností stručného verše a priizračností prostého obrazu.
Nejinak se stavěl bolzanovský básník v stále narůstajícím cyklu křesťanské
filosofie, "Moudrost otcovská", k Bohu a k jeho věčně se měnícímu zrcadlu, přírodě.
Jeho víra, prázdná dogmatické strohosti, ale též metafysického vzletu, byla
radostnou a klidnou bezpečností srdce, otvírajícího se dokořán a neustále čerpala
novou posílu z názoru do děl božích, spanilých a spravedlivých; z kosmického
řádu v přírodě usuzoval básník-kazatel na řád mravní, jehož zásady hlásal s
vlídným důrazem a laskavou shovívavostí v působivé směsi lyrismu a gnomiky. Jsa
typickým mluvčím 40. let, pojal B. Jablonský také národní probuzení české
jako mravní akt, plynoucí z božské Prozřetelnosti a v účinném patosu "Tři dob
země české" mu požehnal zároveň jako kněz i jako básník. Tak se stala tato
ódická skladba zároveň s Rubšovou deklamovánkou "Já jsem Čech" i s Tylovou
hymnou "Kde domov můj" nejpopulárnějším výrazem předbřeznového češství,
které ještě synům za politické reakce a vnukiilll za konstituční obnovy
odkazovalo tyto lyrické pomiicky národní výchovy.

Čelakovský a jeho škola věnovali hlavní pozornost lidové lyrice, ale poněkud
zanedbávali lidovou epiku českou, jíž si ve zhrubělé formě povšiml již burleskní
baladik Hněvkovský. Z celého "Ohlasu písní českých" snese jediná balada,
virtuosní kus lesní romantiky, "Toman a lesní panna", srovnání se skvělou písňovou
žní sbírky i s baladami Goethovými, jež Čelakovský uctíval stejně jako
Jungmann. Více než dvacet let po tomto "Ohlase" vyšlo dílo, které konečně básnicky
vytěžilo poklady prostonárodní baladistiky, když byl již temný a ponurý básník

no