konal umělé pokusy formalistické; i v nich myšlenka, buditelsky uvědomělá,
zatlačuje prvek bezprostředně a spontánně básnický. Není však nezajímavá cesta,
jež vedc od obou Vocelových cyklů historických romancí, "Přemyslovci" a "Meč
a kalich" k rozjímavému eposu "Labyrint slávy". Nejprve musí - souběžně s
Palackým - kult romantické dávnověkosti ustoupiti oslavě husitství, jakožto
předvoji moderní emancipace duchovní; pak ve skladbě komposičně sevřené s patrnou
inspirací faustovskou úhelné zásady národního idealismu a humanity, ale
přizpůsobené občanskému liberalismu a kulturní propagandě, podnikají vítězný
boj s moderním materialismem, světoobčanstvím a požitkářstvím, jimiž patetické
epos Vocelovo pohrdá stejně jako současná burleska Vinařického. Vocel, jehož
si jako básníka Vrchlický vážil a na nějž, snad mimovolně, navázal Svatopluk
Cech, jest ze spojovacích článků mezi pozdní romantikou předbřeznovou a
básnictvím období Ruchovského.

Didaktik i v něm převažoval čistého epika; zjev ten se opakoval mezi
přímými žáky Čelakovského, který v posledních letech sám veršem raději poučoval
~ vychovával než nítil cit neb dokonce strhoval ohraznost. Těsně, ne však bez
kritičnosti se přimkli k svému mistru dva vrstevníci osudů nadobro
různorodých, bohém Josef Jaroslav Langer (1806-1846), jemuž záhadná katastrofa
životní neočekávaně zamkla ústa, a universitní profesor bez vědecké činnosti,
ale značného osobního kouzla Jan Pravoslav Koubek (1805-1854), který
postupně zmlkal uprostřed zlomků a náčrtů. Oba lnuli horlivě k slovanské
myšlence a prohlubovali ji, ale stejně, jako mladší Mácha, klonili se spíše k Polsku,
které v romantickém básnictví ostatní Slovany převýšilo; v této době
zdomáciíuje v Čechách zvláště genius Mickiewiczův, sotva bez souvislosti s mohutnějícím
vlivem katolictví. Nestálý Langer neuskutečnil své nejplodnější podněty slovesně
kulturní, tak novou metodu národopisně literárního studia neb kritiku
"ohlasového" slohu v lyrice; co po něm zůstalo, jsou celkem satiricko didaktické
drobnosti, namířené hlavně proti maloměšťáckému duchu, jenž jej sama nakonec
udusil. Koubek, básník inspirace spíše knižní než životní, upadal v suchopárnou
didaksi, chtěl-li vyzpívati elegický cit a stával se rozvleklým ve svých satirách,
v nichž se neodvažoval na určité osoby a zjevy; starodávnou pohodu venkovského
empiru uměl však postihnouti s teplým archaismem.

Náboženskomravoučná reflekse a didakse rozvinula se nemálo mezi
kněžskými členy mladší romantiky; sympatie zřejmě katolioké jsou pro ni stejně
příznačny jako protestantské sklony pro předáky českého literárního klasicismu.
Lid, z něhož vycházeli tito spisovatelé, hlavně pokud byli původu západo- neh
středočeského, prodšen hyl od protireformačních dob duchem katolickým a
vstřebal jej i prostřednictvím kultury barokní. Na středních školách, řádových
i světských, působili vynikající kněží, kteří měli v rukách též školství nižší. Mimo
vliv romantické reakce, silné zvláště ve Vídni, působilo silně katolické
osvícenství, vedené Bolzanem a chráněné i se stolců biskupských a získávalo si
stoupence mezi příslušníky dvou pokolení, starého josefinsky osvícenského a
mladého liberálně reformního. Z ducha tohoto katolického osvícenství, silnějšího
v praktickém než teoretickém myšlení, nezrodila se jen obrozenská filosofie, jíž
dal první podobu křesťanský eklektik Vincenc Zahradník, náležející krásné
literatuře i svými vybroušenými bajkami, nýbrž také básnická didakse pozdějších
následovníků Čelakovského.

Jsou-li myšlenkové formy oné filosofie, budující na základech
předkantovských, v podstatě zastaralé, obrací se také tato poesie vlastně nazpět až ke
ldasicistickým tradicím a pokračuje opožděně v zásadach jungmannovského
klasicismu. Sotva náhodou jsou jak Vinařický tak Sušil tak úpornými zastánci
časomíry a zároveň horlivými překladateli latinských básníků; také úsilí, které

109