štěný vládní žurnalista, panský knihovník a posléze profesor slavistiky ve
Vratislavi a Praze musil ztěžka vyvzdorovati na poměrech krajně nepříznivých, opíraje
se o pevnou dětinnou důvěru v Boha, jíž dal v básnické modlitbě výraz
podivuhodný.

Po mladistvé průpravě, která vykazuje názvuky klasicistické, sentimentální
romantiku i obsáhlé sběratelství a studium lidové písně všech národů slovanských,
vystoupil s třiceti léty jako hotový mistr "Ohlasem písní ruských" (1829);
vmysliv se - opět ne bez pomoci německé - do ducha hrdinské epiky i lidové
lyriky ruské, vytvořil v jejím slohu, ale se samostatnou invencí, veliký cyklus
svěžích skladeb, v nichž synteticky postiženo ruské bohatýrství nejen v
dávnověku stolokruhu Vladimírova i bojů s Tatary, ale i v přítomnosti výprav proti
Turkům a válek napoleonských, širá mohutnost carského panství, vtipný humor
kupecký, něha milostných vztahů, zasazených do rámce kvetoucí přírody
-nikdy nepodala pokrevná sestra česká spani,lejší kytici tvůrčímu geniu ruskému.
Souběžný "Ohlas písní českých" (1839), kde nad epikou převládají erotické,
rodinné, humoristické a satirické písně kořenné vůně, jest již menšího formátu;
Čelakovský sám s křehkou gracií praví: "Čítání písní ruských podobá se
procházce hlubokými hvozdy, mezi hustým, vysokým stromovím, vedle potvorně
rozmetaných skalin, hučících řek a jezer; bavení se zas písněmi českými
procházce širým polem a lukami, kde oko toliko s ní:zJkým křovím neb utěšenýmí
hájky se potkává a sluch chřestem potůčků aneb skřivánčím švitořením bývá
zaměstnáván."

Jenom tato dvě básnická díla, jimž lidová píseň dodala vzoru i posvěcení,
stvořil Čelakovský z plnosti srdce, obraznosti a nálady; později vždycky mátla
mu koncepty inteligence rozsáhlá, ale stří:zJlivá a pedantická. Že úplně ovládla
jeho břitké, vybroušené, útočné epigramy, nezapírající nikdy školení
lessingovské, mezi nimiž vyniká duchaplné, botanickými znalostmi inspirované "K vítí",
jest ovšem přirozeno. Ale i Čelakovského lyrické privatissimum, dvojdílný cyklus
"Růže stolistá" (1840), jest básněno spíše mozkem než srdcem: původní
milostné vzpomínky a vzněty vyhubly po Kollárově vzoru v abstraktním platonismu
a jen utěšené krajinky starobylého vděku je zachraňují; jadrná a zdravá životní
moudrost jest roubována na usychající kmen suchopárně přednášené přírodní
filosofie; toliko statečná a mužná didakse vlastenecká a zvláště jiskřivá
pozorování o jazyku a jeho kultuře, vyvážená stejně ze znalosti, jako z prožití
problému, působí doposud svěže. I v tomto díle sil zřejmě chabnoucích uplatňuje
se však Čelakovského původní a plodný princip básnického výrazu, který uvedl
a trvale upevnil proti Kollárově zásadě slohu řečnického a ornamentálního:
stručná úsečnost, která napovídá a krátí; krajní střídmost v metafoře i epitetech;
sklon k epigramatickému zaokrouhlení. Čelakovský vypozoroval tyto znaky
v lidové písni a chopil se jich s chutí, ježto odpovídaly jeho vlastní povaze;
našel pak následovníky právě mezi nejčeštějšími mistry verše - Erben, Neruda,
Sládek, Machar, Dyk, Bezruč, Wolker jsou z nich.

Na rozdíl od osamoceného a přísného Kollára, který žil trvale mimo české
ústředí a národní i slovesné obrození posuzoval zdáli často jen jako pozorný
a blahovolný cizinec, dovedl Čelakovský, nadaný srdečnou družností,
shromážditi již v mladosti kolem sebe početnou školu básnickou. Můžeme ji označiti
jako měšťanskou či spíše biedermeierskou romantiku českou, která dodávala
rázu hlavně létům čtyřicátým a po liberální revoluci r. 1848 zmlkla v poesii;
obrácena namnoze do minulosti, nepřejímala takměř nic z myšlenck a forem,
zaměstnávajících evropskou mládež od červencové revoluce a polského povstání,
zato však prohlouhila slovanskou orientaci v českém písemnictví. Jsou v ní
většinou zastoupeni autoři středních a nižších poloh, jejichž buditelské zásluhy

107