připadla Janu Gebauerovi nejzávažnější práce linguistická, Jar. Gollovi úkol
historický, T. G. Masarykovi a Jar. Vlčkovi podíl literárně dějepisný - vzpíraje se
nejprve v tradicionalismu velmi pochopitelném, musil národ nakonec uznati pádné
jejich argumenty. Zbývalo ještě zařaditi Hankovy a Lindovy výtvory do
organického vývoje novočeské poesie, což vykonala se zdarem nová škola literárně
historická, jmenovitě Jan Máchal a J os. Hanuš, a sine ira et studio připustiti, že se
v druhém desetiletí XIX. stol. zrodilo z romantického ducha a z nezištné, byť
zvráceně orientované snahy prospěti národní kultuře, dílo, které v nepravém šatě
archaistickém básnicky ztělesnilo vznešené představy o bohatýrském a kulturně
vyspělém dávnověku. Na tomto vědeckém poznání novodobého původu, ale i
romantické krásy obou Rukopisů nezmění již pranic stále obnovované obranné
úsilí naukových ochotníků, kteří domnělými důkazy historickými,
paleografickými a lučebnými marně zakrývají záměry politické, ne-li osobní.

Z ossianského světa prvoromantických památek vede dlouhá a klikatá cesta
do slunné oblasti, kterou ovládl svým zralým a mužným básnickým uměním
František Ladislav Čelakovský (1799-1852). Není mnoho postav v 'české
literatuře, aby ztělesňovaly tak plně pravou národní povahu, jako tento syn
řemeslnické rodiny z Pošumaví, sanguinicky výbušný a hned zase nakloněný k vtipné
sebeironii, silně citový
a při tom nadaný
pronikavě kritickou
inteligencí, občas pracovitý
až do úpadu a v celku
nesoustavný, pravý
básník svým instinktivním
smyslem pro čistotu
formy a kouzlo nálady
a přece bez vášnivé
fantasie a smělejšího
vzletu. Vedle značné
učenostÍ filologické,
která ho leckdy nemálo
zatěžovala, měl i
velkou kulturu básnickou,
jež ho při tvorbě, ne
vždy spontánní,
podporovala. V ní náležel
mocný podíl literatuře
německé: od Herdera
převzal ústřední
estetický názor o lidovém
básnictví; Lessing ho
naučil rozumově
pointovati poesii; ale Goethe,
jehož místodržitelem
na půdě české se cítil
po léta, byl neustálým
vzorem v úsilí o vnitřní
pohodu a rovnováhu,
kterou si soukromý
vychovatel, špatně
placený a nakonec
propu
Socha Záboje a Slavoje na mostě Palackého v Praze od J. V.
Myslbeka.

106