tel, které pro věc získal a jež dovedl ponechati zcela ve skrytu, amz se na nč
sneslo cokoliv z jeho velké slávy objevitelské, měl klasický filolog V. A. Svoboda
úkol poněkud nejasný, za to podíl nadaného novináře a horlivého pěstitele
starých vlasteneckých dějin ve formě románu a dramatu, Josefa Lindy
(1789-1834), jest patrný: námětům epickým, na něž uzounká lyrická vloha Hankova
nestačila, dal dějový spád a básnicky archaisující patinu. V hluboké tajnosti
a s nemalým důvtipem sc jali vyráběti staročcského Ossiana. S fantasií ne zcela
všední se chopili nevyčerpatelné kroniky Hájkovy a vyšperkovali její zprávy
o staročeském dávnověku; při tom jim byly pomůckami nejen ruské a srbské
zpěvy hrdinské, nejen některé autentické památky staré slovesnosti domácí, ale
i Homer a Tasso, Milton a Ossian, Chateaubriand a Jungmann; pro lyriku
stačily jim jako vzor lidové písně české a ruské.

Davšc svým rapsodiím zlomkovitě upraveným starožitný ráz obsahový a
slohový, jali se je také jazykově archaisticky převlékati, a to do staročeštiny rázu
dosti pochybného, nasvědčující, že se pisatelé u Dobrovského nedoučili. Nemenší
byla námaha paleografického přepisu, po níž zbývalo jenom romantické
mis-enscene. I v něm se ukázal Hanka skvělým mistrem režie: r. 1817 nalezl nedaleko
svého rodiště v starodávném sklepení gotickém 8 skladeb epických a 6 lyrických
písní, které po nalczišti nazvány "Rukopis Královédvorský", a roku následujícího
mohl ohlásiti, že mu ze Zelené Hory byla tajemně poslána památka ještě
starožitnější, epický zlomek "Libušin soud", jemuž dáno jméno "Rukopisu
Zelenohorského". Podvod, kterému nemůžeme odepříti názvu pia fraus, se podařil,
a Rankovi sc za čin objevitelský dostalo v národě slávy, jaké by nebyl nikdy
dosáhl ani jako básník ani jako filolog.

"Rukopis Zelenohorský" se vydával zhruba za dílo IX. století, "Rukopis
Královédvorský" za výtvor věku XIII., ale i v něm vrstvou historickou a
rytířskou prosvítalo starobylé pohanství a bohatýrství. Tato staročeská dávnověkost,
vylíčená do překvapujících podrobností, svítí skvělými barvami samobytné a
rozvité kultury. Dvojí mužný ideál vystaven jest na nejvyšší stupeň národního
bytí: statečný rek chránící vlasti a jazyka proti náporu cizáků a nadšený, bohy
milovaný pěvec, povzbuzující reky k statečnosti - staročeský Záboj, s patrnou
aureolou národního hrdiny z válek za osvobození a staročeský Lumír, zrozený
z ducha ossianského, náleží ve své freskové syntési nesporně k nejpůsobivějším
výtvorům českého romantismu. Vedle rekovnosti něha a důvěrný, až sentimentální
poměr člověka k přírodě, propracovaný paralelismus přírodního dění a lidského
srdce, dívčí půvab, touha, oddání, zklamání a nadevším slastné a tajemné
šumění lesa.

Tyto násilné archaismy a navršené anachronismy nevzbudily podezření,
nýbrž nadšení, neboť úplně hověly dobové potřebě romantické i samolibosti
národa, který právě procital z těžkého úpadku. Ale strakatá a chybná
staročeština "Rukopisu Zelenohorského" pohnula hned kritického Dobrovského
k úsudku, že jde o novověký padělek; varování patriarchovo bylo však úmyslně
přeslechnuto mladší generací, z níž sami Palacký a Šafařík nejen podnikli
soustavnou obranu Rankových falsifikátů, ale vybudovali na nich svá filolo~ická,
historická a starožitnioká díla. Po více než čtyřicet let požívaly ve vlasti oba
Rukopisy obecné úcty a inspirovaly svou úchvatnou visí národního pravěku
také básníky, hudebníky a výtvarné umělce i sílily národní sebevědomí. S
rozhorlením bylo odmítáno podezření, které nejprve o jejich jazyku a paleo~rafické
stránce, pak i o jejich duchu a slohu pronášeli cizí učenci, Biidinger a
Feifalik, poté i domácí filologové Šembera a Vašek. Teprve r. 1886
positivistická věda česká, které se v radikálním revisionismu postavil v čelo T. G. Masaryk,
provedla soustavný a přesvědčivý důkaz nepravosti obou Rukopisů, při němž

105