jako historičtí badatelé, a to sotva náhodou daleko od Slovenska, kde se Šafařík
narodil, kde Palacký duševně vyspěl a kde oba uzavřeli vznešené, opravdu
hvězdné přátelství pro celý život - Šafařík mezi Srby, Palacký v Praze. Od té
doby, co poznali pravé své povolání, přestali náležeti krásné literatuře, ač nikdy
nepozbyli pro ni zájmu a ač, zvláště Palacký, měl na ni trvalý vliv zčásti i jako
její organisátor, avšak vysoké spisovatelské hodnoty jejich učených děl nutí
literárního dějepisce, aby se u nich zastavil jako u mohutných osobností. A každým
coulem: osobností a stylistů klasických.

Pavel Josef Šafařík (1795-1861), jenž svou učeneckou dráhu, provázenou
nevýslovným osobním strádáním, započal jako gymnasijní profesor v Novém Sadě
v Uhrách a uzavřel jako universitní bibliotékář v Praze, stojí v dějinách
slovanské filologie hned vedle Dobrovského a to rozsáhlostí učených zájmů,
rozmanitostí pracovních oborľl, hloubkou vědomostí, kritickým pojetím, a zvláště
bohatstvím podnětů, jež poskytl budoucímu vývoji slavistiky. Ale základními názory,
které vyslovuje s monumentalitou klasickou, jeví se proti velkému osvícenci
vědeckým romantikem i nevzbudil náhodou zároveň s Jungmannem podrážděný
odpor kmetného patriarchy: jako slovanští Herderovci s Kollárem v čele, v
mnohém zavázán ilusionistické vědě polské, idealisuje si povahu i minulost Slovanů;
probírá svůj předmčt s apologetickým zanícením; chce i v dílech literárně
historických, filologických a historických, z nichž nejdľIležitější jsou "Slovanské
starožitnosti" (1837), pľIsobiti buditelsky. Věda, která doposud nedovedla provésti
jeho všecky podněty, překonala postupně Šafaříkovy názory a naukové výsledky,
avšak zachovává úctu k jeho osobnosti, oblité zvláštním jasem nábožensky
mrav
Titulní lisl Kollárovy "Slávy dcery", první vydání z roku 1824.