hoženské. Již na samém prahu slovesného ohrození českého se pokusil
evangelický kazatel slovenský, Augustin Doležal, o náhožensko-filosofickou skladhu
hihlické látky sice v neohratném dialogickém rámci, ale smělé myšlenkové
náplně, po níž se strou pahlesky leihnizovské theodicey. Vedle modernějšího
alexandrinu zdomácňuje u slovenských veršovců od konce století klasicisující
časomíra, vhodná zvláště pro vergiliovské idyly a horatiovské ódy, pěstované dávno
před Šafaříkem a Hollým.

Dva mužové, zúčastnivší se i v Puchmajerových almanaších, zastupují před
očima české veřejnosti a částečně i v spolupráci s ní nejtypičtěji slovenské
předklasické hásnictví zároveň s organisačními snahami evangelického Slovenska,
věrně lnoucího k Čechám, Jiří Palkovič a Bohuslav Tahlic. Ironie dějin dosadila
na důležitou katedru řeči a literatury při vůdčím lyceu v Prešpurce nikoliv
iniciativního filologa ze školy i rodu Dohrovského, Jiřího Rihaye, nýhrž
úzkoprsého konservativce, nerozumějícího ani mládeži ani vývoji, Jiřího Palkoviče
(1769-1850) a tím dodala ohratnému puhlicistovi, horlivému slovníkáři a
průměrnému verŠ ovci v anakreontickém a idylickém slohu autority, která pak těžce
ležela na mladém pokolení slovenském. Svěžejším duchem v literární organisaci
i v hásnickém tvoření rokokového rázu hyl kněz Bohuslav Tahlic (1769-1832),
významný hlavně tím, že jako - překladatel sáhl přímo k ohěma kanonickým
vůdcům harokního klasicismu, Boileauovi a Popeovi, a ohracel tak literární zřetel
k Francouzům i Angličanům, jimž již A. Doležal dával přednost před Němci.

Katolickému Slovensku, které trvalo v tradicích protireformačních
soustředěných v Trnavě a ohčas podléhalo politicko-myšlenkovým vlivům
mohutnějícího hungarismu, nedostávalo se naprosto hásníků v dohě, kdy je učený
filolog Antonín Bernolák v důsledcích separatismu kulturního, náhoženského i
politického odtrhl promyšlenou akcí také jazykově od jednoty české; i v nejlepším
stoupenci rané odluky, katolickém faráři J. I. Bajzovi, zcela zastíral pedagog
i didaktik uvědomělého dělníka slovesného.

V dohě napoleonských válek a za dlouhé reakční vlády císaře Františka
ujalo se duchovního vedení v Čechách pokolení klasicistů, vykazující několik
velkých literárních i učeneckých osohností. Vlastním předpokladem jejich
myšlenkové i životní kultury hyla antika, jejíž klasickou humanitu tlumočili spíše
řečnicky než hásnicky, přechylujíce se však postupně od Římanů k Řekům;
mladistvou průpravou tkvěli v osvícenské vědě a rokokové poesii; v základních
názorech o dějinách a národě, umění a hásnictví stejně jako v otázkách vkusu
a formy vycházeli z Herdera a klasiků výmarských; ale spíše v zásadách než
v temperamentu vykazují některé znaky romantické. Na velkolepou
myšlenkovou hudovu německého filosofického idealismu, mezinárodní humanity,
goethovské světové literatury a progresivní universální poesie pořídili důmyslnou a
důslednou nadstavhu v duchu slovanského nacionalismu: podle hožského úradku
se v dějinách lidství a lidskost uskutečňuje jenom skrze národy a jejich
individuality, jejichž zachování a vypěstování jest mravní povinností všech členů
pokrevného celku; nejvlastnějším výrazem národnosti, kterou dlužno prožívati
především citově, jsou jazyk, literatura a dějiny; národnost česká jest větví vyšší
jednoty slovanské, kulturně autonomní a originální v koncertu myšlenky
evropské.

Hlásajíce tyto ideály, někdy pojaté čistě filosoficky, jindy však zharvené silně
náhožensky, hlížili se čeští vlastenci jednak polským mesianistům, jednak
slavjanofilům na Rusi, ale na rozdíl od nich, smýšlejících romanticky, zachovávali
alespoň v této generaci, zcela zřetelně karakter klasicistický, jevící se úsilím
o dokonalost a snahou o rovnováhu. Toužili po tom, ahy cit nepřehujel na úkor
rozumového poznání a ideové tvořivosti; fantasii drželi na uzdě kázní kultury

94