pohybu a názorů, bylo, že metodou srovnávací založil slavistiku a zvláště
slovanský jazykozpyt jako vědu samostatnou; mimo to jest tvůrcem české filologie a literární
historie; a také v dějezpytné kritice ukázaly se jeho podněty plodnými.
Nepůsobil však pouze na sebevědomí vlastenců, objeviv v celé šíři a složitosti bohatství
národní řeči a literatury, nýbrž připravil také spisovatelům půdu, když svou
podivuhodnou schopností typického racionalisty pro rozvrh, pro utřídění, pro
logickou zákonnost vytkl pravidla spisovného jazyka a básnické prosodie. Při
tom neúprosný kritik, požívající obecné autority, stejně odčinil jazykovou a
veršovou anarchii, která zavládla s obecným úpadkem, jako odbyl samozvané
zákonodárce z řad barokních puristů, kteří bez jazykového citu a spolehlivých
vědomostí se nabídli za lékaře churavého a ochablého orgánu. Ač sám duch v
podstatě analytický, vykonal velký syntetický krok: snahy domácích vlasteneckých
tradicionalistů upevnil moderní metodou skutečně vědecké kritiky.

Souběžně s osvícenskou vědou konala v XVIII. stol. poslání zároveň
buditelské i osvětově vzdělávací lidová žurnalistika, povznášejíc se jenom zřídka ke
skutečné literární úrovni. Chtěli-li tito utilitářští vyznavači josefinských ideálů
a horliví velebitelé i obránci práv národního jazyka své prostoduché čtenáře
poněkud povznésti, musil k nim důkladně sestoupiti; dělo se to v novinách,
kalendářích, lidové beletrii i v populárních spiscích všeho druhu. Vůdcem tu byl bodrý
novinář, nakladatel, tiskař, překladatel a upravovatel, původem venkovan, ale
pevně v Praze
zakořeněný, Václav Matěj
Kramerius; více
literárního temperamentu
než v tomto praktickém
měštěnínu vězelo v
lehkomyslném a
rozverném bohémovi, Janu
Hýblovi, který
vtipnými rozprávkami často
tradičních kořenů sná·
šel první skrovničké
kameny k základům písem·
nictví humoristického.

Též lidové hry,
tak primitivní
uprostřed rozvitého
divadelního života pražského,
byly spíše pomůckou
buditelskou a
propagační než skutečnou
částkou krásné
literatury. Trávily hlavně z
odpadků německé
plačtivé hry rodinné a
10mozné tragedie
rytířské, ale uvědomily si
také první vlnu
shakespearovství v střední Ev·
ropě; spokojujíce se
adaptací a lokalisováním

Antonín Jaroslav Puchmajer. (Podle současné rytiny.) německých předloh,

92