mantiky, jako nad Čelakovským, ale i za kritické a liberální obnovy hodnot
osvícenských, jako nad Havlíčkem.

Ani nejdůslednější z osvícenců českých nedovedli, ano ani nechtěli
potlačiti v sobě zcela sklonů citových: učili lásce k jazyku, jehož minulost zkoumali;
budili úctu k dějinám, které mínili očistiti od pozdějších přídavků a nekritického
pojetí; podivovali se projevům národní reformace, dlouho zavrhované; horlili pro
jednotu slovanskou, dovozujíce ji na základě jazykovém i kulturním - pro
všecky platí vlastenecké heslo Dobrovského, které tak rád citoval z kroniky
Dalimilovy: "Vřeť každému srdce po jazyku svému." Nad jiné karakteristickým
projevem vlastenecky obhajobného i propagačního osvícenství jsou četné
obrany jazyka českého, v nichž se podle vzorn Balbínova předháněli šlechtic a
demokrat, generál a úředník, učenec a publicista, Pražan, Moravan i Slovák; vedle
utilitářského poukazu na praktickou cenu, vedle humanistické chvály tvarové
a výrazové ohebnosti řeči české zaznívá zde též tradiční hrdost na její starobylost
a pyšné povědomí jejího příbuzenství s jazyky slovanskými, tak rozšířenými po
zeměkouli. Vydávají-li osvícenští učenci, zvláště vynikající literární dějepisec Fran.
tišek Faustin Procházka, badatel vzácného smyslu pro jednotu tradice, horlivě
staré knihy české, neplyne to pouze z lidovýchovných snah lidumilného století, ani
z uvědomělého protestu proti ničitelské praksi koniášovské, nýbrž především
na doklad úctyhodné starší vzdělanosti národní a za pomůcku, aby byla udržena
známost správného jazyka mateřského.

Hlavní zřetel vědecký, jistě ne bez silného vlivu tradice balbínovské, ale
zároveň za přímého působení dějezpytné kritiky maurinské, se obracel k
historia k historickým vědám pomocným; rozkvět klasické filologie na západě pod
hvězdou Bentleyovou napomáhal i u nás vzniku literárního dějepisu a jazykovědy.
U některých z těchto osvícenských učenců, jako u literárního historika a
numismatika M. A. Voigta, doznívá baroko balbínovské, u jiných, jako u prvního
slavisty, Fortunáta Durycha, .ruší již romantická citovost koncepty vědecké a přesnost
úsudku; nejvýznamnější z nich, břitký dějezpytec, soustředěný hlavně ke kritice
slavné a nicotné autority Hájkovy, Gelasius Dobner, vyčerpal svou nevšední
badatelskou schopnost téměř jen negací. Vůbec tito osvícenští učenci odkázali
budoucnosti mimo pedantické nahromadění neutříděných a často bezcenných
vědomostí vlastivědných a dosti pochybných edicí hlavně metodu historické kritiky,
která se však namnoze zvrhala v hyperkritiku; soudili minulost, místo aby ji
vykládali a vnášeli-li svá racionalistická hlediska do studia středověku, neměli
o mnoho méně předsudků než protirefomační historikové, jejichž autoritou
otřásli navždy a proti nimž měli odvahu ujmouti se husitství, dotud
inkriminovaného, i když zásadně zavrhovali všecken fanatismus náboženský. Na rozdíl od
ostatních osvícenských dějepisců, kteří výsledky svého badání publikovali po
latinsku neb po německu, zpracoval František Martin Pelcl, učenec stejně vrátký
v úsudcích, jako v povaze, své hlavní kronikářské dílo i česky, chtěje lidovému
čtenáři dáti náhradu za Hájka, odsouzeného kritikou Dobnerovou - i v
dějepise, stejně jako v mluvnic tví, byl spíše popularisátorem než badatelem.

Jediná velká osobnost mezi lidmi prostředními, hrdina ducha uprostřed
pedantů, světový učenec, přečnívající místní veličiny, tvůrčí a orill;inální hadatel
Josef Dobrovský (1753-1829), zasáhl svými podněty jak do národniho hnutí
obrozenského, tak do dějin literatury. Psal většinou německy a latinsky, ale citil
hluboce česky, ač měl chvíle skepse o budoucnosti národa; žák západoevropské
vědy a očitý znalec slovanského východu a severu, měl stále na mysli kritické
prozkoumání a vědecké zpracování české kulturní minulosti; střízlivý odpůrce každé
romantiky stal se učitelem skoro všech, kdož v duchu romantismu položili
základ k naukové a slovesné vzdělanosti XIX. století: patriarcha jedním slovem.

90