v lecčems spolu co nejtěsněji souvlSlce, čtyři vrstvy. Nejtenčí z nich skládají pnslušníci básnického rokoka, náležející plně době osvícenské; proti současné vědě a lidové publicistice se málem ztrácejí. Vyznavači I i t e r á r n í h o k I a s i c i srn u, kteří se od nich ostře odlišují, vynikli stejně v poesii jako filosofii, v historijako filologii a vůbec stavěli na širokých základech, částečně zapuštěných ještě do půdy osvícenské; propracovali se však k názorovému romantismu, ač ani povahově ani formálním výrazem romantiky nebyli. K nim se těsně a s důvěrou přivinula p r v n í gen e r a cer o man ti c k á, která s úplnou rozhodností zamítala vše, co jakkoliv souviselo s dobou a myšlenkou osvícenskou: kult lidové poesie a historismus byly jejími duševními ohnisky. Ale v třicátých letech, za bouřlivého období evropských revolucí, vystupují r o man t i k o v é m I a d š í, a to zcela jiného typu, u nichž romantismus náleží k samé duševní struktuře. Jsou to vášniví individualisté, nestrpující v ničem ná· tlaku a omezení, mužové prudkého citu a výbojné fantasie, básničti i političtí revolucionáři, bohužel, namnoze předurčení k předčasnému zmaru. Nepodřizujíce svého já ani minulosti ani představě národní duše, pěstují i v literatuře krajní osobitost a vtisknou zvláště básnickému jazyku svou pečeť. V těchto čtyřech vrstvách chceme zde písemnictví národního obrození stopovati, přihlédajíce především k dílům básnickým; literatury vědecké chceme dbáti jenom potud, pokud nějak přispěla k spoluvytvoření ideí literárních neb pokud vynikla zvláštními hodnotami formálními. Společensko politické pozadí, o něž se mohlo za období osvícenství a prvního romantismu opříti myšlenkové hnutí české, jest součástkou dějin rakouského soustátí pod žezlem Habsburků, kteří usilovali v duchu centralisace i panovnického absolutismu sjednotiti své země v pevnou říši a podlomiti zřízení feudál ní: mocenská tato myšlenka, jež nahradila barokní koncepci katolické říše habsburské, byla v plné shodě se státovědeckou filosofií rozumového a rozumáckého století XVIII. Také praktické cesty životních reforem, jimiž vídeňské josefinství mínilo vnitřně zesíliti moc státu a jeho občanů, se zcela kryly s etickými a společenskými požadavky západoevropského osvícenství, ať se týkaly poddanských úlev a vrcholily zrušením selského nevolnictví, ať směřovaly k podpoře zemědělství a průmyslu, ať zdokonalovaly soudnictví i zřízení fínanční. Mnohé z těchto změn a oprav, prováděných od dob Marie Terezie s krajní přímočarostí, měly ráz revolučně převratný a odstraňovaly radíkálně ráz katolického baroka ve státě: školství netoliko zdokonaleno, ale i zesvětštěno a zestátněno; po Tovaryšstvu Ježíšově zrušeny nesčíslné řády a kláštery; Toleranční patent učinil konec státní výhradnosti katolictví i všem snahám protirefarmačním; svoboda tisku i odstranění censury uvolnily nejkrutější okovy, tížící myšlenku, která dotud jenom kradmo čerpala posilu ze svobodnější ciziny. Ani v Čechách nechybělo chvalořečníků těchto změn a reforem, kteří v učených dílech i v lidovýchovných publikacích nezůstávali za osvícenci vídeňskými, volajícími s nadšením: Ó, tempora Josephi! Ale jejich oslavný hlas rychle umlkal a po smrti "selského císaře" a "tolerančního panovníka" hyl nadohro přehlušen protes-tem dvojího tábora protivníků vídeňské politiky. Z jednoho se ozývali stoupenci staré tradice, kterou Josef II. zneuznával a urážel; zastanci tradice feudální, náležející k šlechtě státoprávní, měli v ruce zhraně politické, kdežto vyznavači tradice katolické z řad učeného kněžstva půsohili ve škole i v písmě na mysli prostředky duchovními - ti i oni zbrojili proti úchvatům pokroku sílu minulosti, která se tak ochotně dává do služeb smýšlení i citu národního, inspiruje historiky, vede ruku jazykovědcům, přisedá jako dobrá Musa k básníkům. Z druhého táhora mluvila naopak, byť šeptem, budoucnost, když z politických zásob francouzské revoluce převzala s ideou demokratismu zásadu národního sebeurčení, jež se zvláště za napoleon 87