LITERATURA NÁRODNiHO OBROZENi Literatura česká, která po více než tři století sloužila skoro výhradně účelům nábožensky propagačním, změnila na sklonku XVIII. století frontu a postavila se téměř výhradně do služby myšlenky národní. Snahy vlastenecky buditelské, politicky a jazykově obranné soustřeďují na sebe obecný zájem spisovatelů a podřizují si také obě velké tendence romantických kořenů: úsilí vědecky poznati a básnicky oživiti národní minulost i touhu proniknouti k podstatě lidové duše a navázati na její projevy jako na tvořivý princip literární. Pro tyto účely vlastenecky buditelské bylo se zdarem použito také třetího velkého ideového proudu, rovněž romantického původu, myšlenky panslavistické, která zprvu jako vzájemnost jazykově literární, pak jako pospolitost ideově kulturní, posléze jako zásada politická dodávala Čechům opory a posily a zároveň jim byla vítanou protivahou jednostranné závislosti na kultuře cizí, zvláště německé. Uvědomělé a důmyslně organisované vůli národně se obroditi a dojíti samostatnosti kulturní, hospodářské a politické, která z vrstev vzdělanstva pronikala stále hloub do lidu, nabídly své služby věda, novinářství i literatura, jež po násilném přetržení tradice musily takřka začínati z ničeho a dokonce si tvořily nový spisovný jazyk. Ale vedle své povinnosti výchovné a propagační si objasnily také svou autonomii, své potřeby svéprávné, svou schopnost samostatného života. Za vlivu evropského osvícenství vypracovaly si duchové vědy v Čechách svou kritickou metodu a současně s tím, rovněž za silného působení cizích vlivů, vznikalo také české básnictví, jemuž nestačilo býti ani nástrojem politických a ná· boženských tendencí ani pouhým prostředkem společenské zábavy; nesměle, ale určitě projevilo odvahu býti uměním, s níž se ve starších obdobích českého vývoje literárního vůbec nesetkáváme. U českých literárních historiků, kteří se touto dobou zabývají, nebývá zvykem, děliti její písemnictví podle zřetelů slovesně uměleckých, před nimiž dávají přednost hlediskům ideově historickým, takže jim pod rukama vznikají vlastně dějiny národního obrození. V tom jich nemíníme následovati, aniž zahrnovati do svých výkladů rozbor latinských a německých děl, která na obrozenský proces silně působila a přece do české literatury nenáleží. Předešleme jenom celkové ocenění národního obrození českého v jeho hlavních snahách a proudech, ale pak hudeme písemnictví, a to hlavně hásnické, členiti podle principů slovesně vývojových. Starší koncepce, k níž se hlásili zvláště romantičtí vyznavači českého nacionalismu a namnoze i autentičtí pamětníci procesu samého, mluvívala o národním vzkříšení, prohlašovala je za zázrak a převáděla je jako zjev úplně autonomní výhradně na domácí podmínky. Soudilo se, že s přirozenou reakcí na násilnou germanisaci, přicházející z centralistické Vídně, se vzepřely zdravé síly národa, ukryté a uspané hlavně v lidu, a že opírajíce se o staré ohranné uvědomění národně jazykové, které se projevilo u Dalimila, v husitství a v Balbínovi, čelily odnárodňování a ze sebe samých vytvořily podmínky nového českého života. Podpory těmto sehezáchovným snahám se dostalo s několika stran: státoprávní šlechta je uvítala jako oposici proti vídeňské centralisaci; konservativní duchovenstvo vidělo v nich posilu proti reformistickým přehmatům osvícenské vlády; provádění jejich však bylo v rukou vzdělanců původu selského, kteří si z domova přinášeli jadrné češství lidové, jevící se jazykovou správností, povaho. vým svérázem a tradičním povědomím. Názor tento byl v podstatě správný, ale ohsahoval dva omyly, jeden, vycházející ze zaujetí citového, druhý, podmíněný nedostatkem historického rozhledu. Nelzeť v historii mluviti o zázraku, i když to lahodí hrdému sehevědomí, a rovněž nelze prohlašovati za čistě domácí a auto· 84