zavřel lidový zpěvák a lidová zpěvačka. Citovou vlnu vzdouvají hrnoucí se
přckážky: rozdíl stavu a jmění, odpor rodičů, nešťastná vojna, vzdálenost milenců,
pomluvy zlých lidí, záletnost nápadníkova, faleš děvčete, koketní jeho
vzdorovitost; prostonárodní píseň vychutnává tyto zkoušky vytrvalosti a lásky ve
veškerých stupnicích od šibalského pohrávání až po tragiku, pro niž smrt jest více
žádoucí než ztráta citového štěstí, zaručujícího nakonec spojení manželské.
A tu se projevuje opět základní různost české a slovenské povahy: čeští milenei
se nejraději škádlí, nedopouštějíce, aby zdravá rozvaha úplně popustila otěžc
citu a vášni, slovenští prožívají v tragické vážnosti osudovost spojení, rozloučení,
zmaru a dávají své temné vášni, pudově obnažené, probíhati od zžíravého
smutku k divoké patetice. Mimo nadšenou oslavu kvetoucího půvabu milenčina vrací
se v lidové erotice stále chvála přírody, k níž poměr Čechů a ještě více Slováků
jest trvale důvěrný. Nejčastějším dějištěm písní a zároveň nositelem jejich
nálady jsou hory, háje, doliny, širé pole, louky, břehy řek a potoků, místa u
studánek. Nejde o pouhou scenerii, nakreslenou v osamocující zkratce. Český lid
~i přírodu v oddané důvěrnosti anthropomorfisuje, žije v ní a s ní, pobratřen
s ptáky a květinami, domácími zvířaty a lesními tvory, a z tohoto živého spojení
vznikají pak ptačí idylky, písňové parodie na zvířecí báje, ale i lyrické dialogy
dívčího srdce s přírodou, která mu rozumí a dovede poraditi. A přece vztah
k přírodě není sentimentální. Sedlák se s přírodou nemazlí, nýbrž vzdělává ji
svou prací a svým potem, a o tom hovoří také" jeho písničkél, doprovázející tu s
povzdechem, tu s humorem polní hospodářstvíijeho věrné spolupracovníky, skot a koně;
hlavně koníček vraný řehtá stejně družně v selském popěvku jako v písni vojenské.

Vedle této něžné lyriky nesmí však býti zapomenuto na druhou, mužštější
stránku české mysli lidové: na škádlivý humor, bczohledný vtip, satirickou
štiplavost, vzdorovité pohrdání. Sotva náhodou vznikly četné písně lidové parodií
zpěvu chrámového se zachováním jeho melodií, jiné pak zase parodií vážných
čísel milostných, jcjichž citovou něhu převracejí na ruby. Družbové při svatbách
a předzpěvovači při muzikách měnili se na ráz v satirisující šprýmaře, kteří si
ve vtipných improvisacích brali na mušku přítomné sousedy, poměry v obci,
často i sebe samy. Tak tomu bylo od dob nejdávnějších u všech kmenů, ale nad
jiné si libují v bezuzdné ironii dvě krajní větve prostonárodní poesic české,
chodská na Domažlicku a lašská ve Slezsku. Takto se navzájem pokoušejí
prostořekými říkadly a satirickými písničkami mezi sebou chalupníci a sedláci, dvě
to odedávna znepřátelené kasty venkovské, ale oba stavy se spojují v posměšném
žertování, namířeném proti různým řemeslníkům na vsi i v městě, kteří mají
svou stavovskou pýchu, své stavovské předsudky, svou stavovskou poesii. Z
panských a zpanštělých vrstev dráždívali venkovana v životě i v písni hlavně
myslivci a kněží, a to zvláště jako neodolatelní a lehkomyslní svůdcové důvěřivých
děvčat; převládá-Ii však v písních "páterských", zpestřených drobty
makaronskými, posměšná satira na vrátké celibátníky, nesou myslivečkové v kamizolce
zelené i do písňového zpodobení kus poesie lesa a lovu, nad nímž kroužívá elegíe
pro rady a odluky. Svorně reptají venkované proti pánům a jejich úřednickým
neb služebnickým nášlapníkům, při čemž kroje, tituly, poměry vesměs připomínají
poddanskou a robotnickou dobu pozdního rokoka a časného empiru - stejně
jako v lidové loutkové hře žije tu pan Franc ze zámku v premovaném kabátku
a krátkých spodcích, se slovutným copánkem pod třírohým kloboučkem, jak
tento typ v nesčíslných variacích kreslil M. Aleš. Ale proti němu se, v písních
vážných i satirických, zvedá sebevědomě selský furiant, který si sám na sobě
nemírně zakládá, pohrdá vším kolem sebe, chudobou stejně jako vzděláním, a
jest ochoten souditi se s celým světem: není to jenom onen vychytralý ptáček,
jejž trefně zachytil Čelakovský a znova, ne beze snahy o heroisaci, J. V. Sládek,

82