hříšnou dušičku, která se může božímu soudu vykázat jediným dobrým skutkem
- toť hlavní témata těchto legend, které nebyly nikdy zpívány, zato však hojně
recitovány, a to namnoze jako koledy vánoční nebo velkonoční.

Jsou to jímavé nábožné genry, nesené vedle vroucího citu také názorností a
smyslovostí, kdežto v několika eschatologických legendách, vesměs původu
moravského a slezského, se dopíná hloubavost lidové filosofie o životě a smrti
syntetické monumentality, strohé a prosté tváří v tvář věčnosti. Jak v
baladistické zkratce českého Hekasta ("byltě jeden člověk, bylo mu jakkolvěk"), která
se opírá o evangelium, tak v složitější a dramatičtější komposici ,,0 posledních
věcech člověka", v jejímž závěru po drastických výjevech lidového bytu in
extremis ožívá tradice středověkých sporů duše s tělem, tuhne poslední pohled
umírajícího křesťana na dary a hodnoty časnosti v úchvatné pohrdání, připomínající
Joba a Kohelet; plným právem označil výborný znalec tyto dva české "tance
smrti" jako vrchol veškerého náboženského básnictví kmenů slovanských. Této
eschatologické epice se nemůže ani zdaleka rovnati hřbitovní a pohřební lyrika
lidová, spoléhající namnoze na kancionál ov ou tradici reformační a
protireformační a nejednou poznamenaná barokním vkusem, který představy zmaru a
rozkladu prožívá s rozkoší. Elegické písně o kráse a marnosti slavného obřadu
pohřebního, resignované dumy o "zahradě zelené, kam se sejou drahá semena", tklivé
nénie sirotků nad předčasnými hroby rodičů, pohřební zpěvy, lidsky zvlášť
jímavé nad malými dětmi a konečně jejich zkratky v nápisech náhrobních vzdouvají
se mocnou vlnou citově meditativní, které se plně oddal velký tlumočník lidového
básnictví českého, J. V. Sládek, když v integraci s duší venkovanovou a přitom
z hlubokého prožitku individuálního tvořil nesmrtelný cyklus "Písní smutečních",
vyvrcholený úchvatnou katolickou legendou o hříchu a milosti, lítosti a božím
slitování, "Písní o městě nebeském".

Počtem i rozmanitostí, popularitou i trváním převyšuje prostonárodní
epiku daleko světská píseň lidová. Zpívalo se při polní práci, při díle
řemeslnickém i na přástkách; píseň doprovázela nemluvně v kolébce, dítě při hrách
doma a v přírodě, pannu nad kolovrátkem i při strojení; v hospodě se ozýval
mužský zpěv pijácký a o posvícení veselý písňový hlahol obou pohlaví. Za
nemálo složitého obřadu svatebního, rozloženého na několik dnů, střídajícího
jednohlasný i sborový zpěv s hudbou instrumentální, s deklamacemi a s drobnými
mimy a rozehrávajícího všecky rejstříky citu a nálady od hluboké zbožnosti přes
důvěrnou něhu a rozmarné šibalství až po všetečnou dvojsmyslnost, vyčerpávali
svatebčané, zvláště družba a družičky, nekonečnou zásobu písní vážných i
veselých - píseň, stejně jako tanec, byla tu organickou složkou důmyslného celku
liturgického, na nějž panské rokoko se svým půvabným ceremonielem nezůstalo
beze vlivu. Nejvíce písní, původně sborových, lyrických, dodávaly však taneční
zábavy; bylyť všecky kmeny české značně tancechtivé a nehledíc k tancům
řadovým, na př. při slavnostech Královniček na Moravě, vyslaly do světa
rejdovák, polku a šlapák. Taneční písně, podle jejichž obsahu, někdy však jen začátku
se jmenovaly nesčíslné druhy tanců, překračovaly zřídka hranici lehce
improvisovaných popěvků a zdůrazňovaly více melodii než text, ale k jejich nápěvům se
přidělávaly lyúcké kusy nové, samostatného života a ceny značně vyšší.

Forma české lyrické písně jest prostá a běžná, beze spojitosti s formami
středověkými neb umělostmi rokokovými. Skoro všichni skladatelé vystačili
s čtyřveršovou slohou trochajskou, spojenou rýmem neb častěji ještě asonancí.
V čele stává názorný obrázek situační s načrtnutým přírodním pozadím, pak se
monologický předne~ střídá s živým dialogem, až závěrečná pointa epigramaticky
uzavře celek, vůbec hbitý, stručný, úsečný, střídmý jak v epitetu tak v metafoře.

Erotika, dívčí i mládenecká, mnohem řidčeji manželská, jest tu arciť v
pře
80