rou, více rozumu než vášně, značný sklon ke hře a proto tolik prvků tanečních,
věcnost ovládnutá uměním. Slovenská píseň naopak vzniká se svým výrazným
molovým karakterem doposud v lidu, který spojení s východním Slovanstvem
nezapírá; bezprostřední vášnivost a divoká pudovost kolísá tu stále mezi
patosem a dětskou prostotou a ke zpěvnosti se druží umění přednesu; ne nadarmo
mají tu význačné místo trávnice, zpívané při polní práci, jakožto výraz
důvěrného vztahu k přírodě, kde tato poesie namnoze vyrůstá. Právě uprostřed stojí
moravské písně, citově hluboké, výrazově barvité, tanečně pohyblivé a na
opačném konci prodšené hlubokou, oddanou, dětinskou nábožností, jíž se
racionalistický, k ironii náchylný Čech i v písni zpravidla vyhýbá.

Též tam, kde se v těchto třech územních a kmenových skupinách v lidu
doposud zpívá, vzaly většinou za své původní hudební předpoklady písně lidové,
jejíž skladatelé byli zároveň básníky i hudebníky - bez nápěvu není lidové
písně. Zpěvák, jehož osobnost se velmi brzy ztrácí v bezejmenném kolektivu,
nejen přijímajícím, ale i obměňujícím jeho výtvor, vytvářel slova i nápěv takřka
najednou, ona z plnosti individuálního prožitku, situace, nálady, tento namnoze
příklonem ke zpěvu kostelnímu, k vojenským pochodům, k písním tanečním a
zvláště k lidové hudbě nástrojové. V československé oblasti se více nenajdou
staré venkovské "muziky", taneční to zábavy, při kterých se namnoze choricky
zpívaly, hrály a tančily lyrické písně, zvláště milostného obsahu, za doprovodu
dvojích houslí, cimbálu a dud nebo basy; z těchto starodávných nástrojů náleží
tradici jak cimbál, oblíbený zvláště na Slovensku, tak dudy, populární hlavně
v západních Čechách, kde stála v Strakonicích kolébka proslulého dudáka
Švandy. I pozdější hudební nástroje lidových zábav tanečních, housle, klarinet a
křídlovka, ustupují, a jdeme-Ii teď navečer ztichlou vesnicí českou, ozývají se tam
hlavně nekonečné písně kramářské za doprovodu tahací harmoniky, pokud i tyto
nebyly vypuzeny gramofonovými deskami s jejich písiíovými sentimentalitami
domácími i exotickými.

Ani z nejstarších dob nemáme dokladů, že by byli Čechové kdy pěstovali,
tak jako Rusové a Srbové, skutečnou epiku národní; co se kdy za ni vydávalo,
byly jenom romantické padělky macphersonovského vkusu. Po historických
písních jsou z dob dávných i nedávných skrovné stopy, které však zajímají spíše
látkově než skutečným slovesným uměním. Na české půdě sahají do pruských
válek XVIII. a francouzských XIX. století, menší měrou i do rakouských tažení
do halie; na Moravě a na Slovensku ožívají v nich vydatně vzpomínky na turecké
vojny a vpády i s krutým opovržením křesťanského lidu k islamu. Co vyprávějí
o historických událostech, nemá valného významu, zato tyto tvoří účinné pozadí
k baladistice i elegii vojenské. Sem tam kmitne i zlomkovitá pamět na
poddanské a robotnické poměry u vrchnosti laskavé neb kruté, na niž se moravský
Slovák vášnivě rozhorluje, kdežto český sedláček, vychytralý ptáček, ji odbývá
svrchovanou ironií.

Zato se nelze dosti vynadiviti lidovým baladám, rozšířeným v celém obvodu
českého národa a doposud se občas objevujícím v neočekávané dávné svěžesti.
Nejstarší romantika, přisuzujíc prostonárodnímu básnictví českému výhradně
živel písiíově melodický, pochybovala, že by Čechové měli takové epické kusy,
určené k přednesu, ačkoliv již Čelakovský se dovedl geniálním vnuknutím vžíti
do jejich ducha; Erbenova sbírka překvapila naráz bohatými ukázkami lidové
baladistiky několika odstínů, a její původce přijal právě odsud živelnou inspiraci
pro své klasické útvory mistrovsky syntetisující; mistrovský pedagog literární,
důvěrně zasvěcený do nadosobních tajemství lidové musy, Fr. Bartoš, vyložil
právě na baladách prostonárodních slohovou jedinečnost slovesného umění,
vycházejícího z lidu a obrážejíeího duši národa. Stručnost a úsečnost obsahu a

78