kovského důvěrný druh Kamarýt se zabral do duchovní poesie české; na
Slovensku se s velkými soubory záhy přihlásili Šafařík, Kollár i Blahoslav; na
Moravě podal Sušil nedlouho po Čelakovském první výsledky své činnosti
sběratelské. Tehdy, před r. 1848, kdy se tak podstatně měnila celá společenská struktura
lidu selského, vlastního to tvůrce písní prostonárodních, žily tyto v celé oblasti
československé ještě plným životem a hýřily přímo nevyčerpatelnou tvořivostí.

Takto zůstávaly poměry nezměněně do osmdesátých let na Moravě a až do
světové války na Slovensku: onde mohli autentičtější Sušil a básničtější Bartoš,
tuto všestranný Pavel Dobšinský shromažďovati plnýma rukama písňové
bohatství pro své rozsáhlé soubory a ruku v ruce s nimi šli i hudebníci-sběratelé a
vykladači, vyšetřujíce důmyslně poměr tvořivosti textové a hudební. V Čechách
však nadešla veliká změna, signalisovaná ostatně také tím, že se básnická
tvorba - přes teorii Čechovu, Holečkovu, ba i Zeyerovu a přes praksi Nerudovu
a Sládkovu - ve volbě námětů a inspiračních podnětů víc a více odchylovala od
selství. Venkovan zemědělec, jenž se sám industrialisoval a odcizoval starým
útvarům životním, přestával býti vlastním nositelem lidovosti a národnosti;
řemeslník v městě, tovární dělník se jal postupovati v popředí. I ten zpíval a
tvořil po svém, třebaže bez blahodárného styku s přírodou a bez souvislosti se
starší předromantickou tradicí; i v jeho prostředí lidověly umělé písně a
stávaly se prostonárodními, udržujíce se v ústním podání i po dvě generace; jako
kdysi psané, tak nyní tištěné zpěvníčky napomáhaly vedle letáků kramářských
paměti. Národopisně genetický rozbor těchto pozdních plodů lidové písně
potvrzuje namnoze estetické odsudky oněch kritiků, kteří jejich hodnotu
srovnávají s odkazem rokoka a lidového romantismu. Starší písně se jen obměňují,
kontaminují a rozšlapávají; pěstuje se t. zv. píseň kramářská či špalíčková,
vyznačená rozvleklostí a plačtivostí a spojující dikci nesnesitelně květnatou se
zálibou v pastosní hrůze; do lidu, a to poslední dobou i na Slovensku, vnikají
novodobé šlágry, dílem sentimentální, dílem sexuálně dvojsmyslné, mezi nimiž
se zvláště daří archaisujícím padělkům zapadlé měšťanské romantiky.

I za těchto nezcela příznivých poměrů pracují však sběratelé velice horlivě,
a to se stupňovanou snahou o autentičnost záznamů slovních i hudebních i o
zachycení prostředí, kde písně vznikly a se dochovaly; zvláště od Národopisné
výstavy se množí a prohlubují písňové soubory. Vedle Č. Holase, který zvládl
málem celou oblast českou, vystupuje řada krajových a kmenových specialistů:
pro jižní Čechy K. Weiss a V. J. Novotný, pro Chodsko J. Jindřich a Ol. Zich,
pro Kladsko J. Št. Kubín; pro Moravu zvláště J. Kunc, J. Černík a E. Peck;
pro Slezsko J. Vyhlídal a Fr. Myslivec; pro Slovensko po J. Kadavém a K.
Ruppeldtovi K. A. Medvecký; teprve z chystaných úhrnných publikací státního
Ústavu pro lidovou píseň vysvitne asi úplný obraz o nejskvělejším odvětví
lidového básnictví. Je-li toto všecko rozsáhlé poznání vítaným předmětem vědy
národopisné, leží, na rozdíl od dob romantických, nadobro ladem pro živou tvorbu
básnickou, jež až na občasné, chvilkové záchvaty zdětinštělého primitivismu
chodí bez povšimnutí mimo vystavené poklady umění výrazového; patrně proto,
že jest domácí.

Lidová píseň v celém národním okruhu českém netvoří, jak patrno, celek
úplně jednolitý, nýbrž vykazuje několik skupin podle krajů a kmenů, jež jsou
pov8hou od sebe nemálo odlišny. Možno se snad nezmíniti o kousavé
ironipísní slezských, o jasném rozmaru a přírodní po-hodě milostného zpěvu
jihočeského, neb o vtipu spojeném s něhou, který vkládají do svých písní jadrní
Chodové, nikterak však nelze pominouti základních rozdílů mezi písní českou,
moravskou a slovenskou; jsou to tři typy, kterých zaměniti nelze. Česká píseň,
většinou durová, toť slovanský západ, silně oplodněný církevní i panskou
kultu
77