Jako přísloví jsou také lidové hádanky - starším dobám sluly pohádkami
plodem kombinačního daru, analytického vtipu, vynalézavosti v slovních
hříčkách a dvojsmyslech; provází je však vždycky překvapující umění postřehu i
výrazu metaforického, zároveň s krajní úsečností slova. I hádanky se již v
staročeském období opíraly o cizí, zvláště latinské předlohy, přizpůsobujíce je s
úžasnou pružností duchu českého jazyka, jindy též životním poměrům domácím;
leckdy - a také to se úplně shoduje s mezinárodní tradicí - zasazovány byly
jako pointa do děje pohádkového. Jednu jejich větev, hádanky dětské,
napomáhající mladé mysli dobývati si poznání přírody, udržují při životě hlavně čítanky;
druhá větev však si zachovává stále nevyčerpatelnou tvořivost, ovšem bez
přístupu do písemnictví vyššího slohu. Jsou to hádanky sexuální se svou bujnou
obrazností, překypující metaforičností a vtipnou necudností; tyto vykasané
ukázky "daremné" musy rozmnožují se neustále, ač je šíří pouze ústní podání vedle
skrovných záznamů v kryptadiích.

I lidové drama jest dvojnásobně dokladem zákonů, jimíž se spravuje
prostonárodní tvorba slovesná: umělá, namnoze velmi starobylá tradice literární jest
východiskem tvořivé vynalézavosti lidových skladatelů a upravovatelů; pod
slohovou úpravou, jakou dává též tomuto druhu baroko, pronikají motivické i
formální prvky daleko starší, a to nejen renesanční, nýbrž přímo gotické. Také pro
lidové divadlo české bylo rozhraní XVIII. a XIX. stol. vlastní dobou rozkvětu,
po němž nastává rychlý úpadek, aby se v několika krajích udržela scénická
činnost a dramatická tvořivost lidu až do let padesátých a sedmdesátých věku XIX.,
kdežto jinde se zeschla na pouhé ojedinělé mimické výstupy, vázané kalendářem.
Okolí Železného Brodu, Semil a Vysokého bylo domovem lidových her
nejsložitějších a nejpozdějších; právě odtud máme zachovány hry vánoční, pašijové
a velkonoční, v nichž typické biblické náměty středověké prozrazují vydatně
úpravu ve slohu dramat školských. Až na práh divadla novověkého nás unáší
osoba prologu; na reformační drama myslíme při rozpřádání biblických dějů
daleko mimo rámec života Spasitelova; rétorické spory alegorických postav při.
pomínají učené hry barokní; v kratochvilné satiře na čerty a židy popouští si
uzdu pravý humor lidový. Mnohem dříve zanikly hry starozákonní i scénické
obrazy z národních pověstí, renesanční novelistiky, z legend posvátných; sem
tam zbyl z nich, vesměs provozovaných lidovými herci, nepatrný mimus.

Mikuláš Aleš: Báje a osudy. (Z cyklu" Vlast".)

75