vené a psané. V době rytířské gotíky sestavuje první sbírku přísloví Smil Flaška z Pardubic, soustavněji a se stejným zřetelem k tradici ústní i literární následují za vlády křesťanského humanismu M. Červenka, Jak. Srnec a především J. A. Komenský; snahy ty obnovují ve vědeckém osvícenství Čech Dobrovský a Slovák Ribay. Patriarchovu snahu přejímá a v duchu romantickém prohlubuje pak Čelakovský, v dopisech i ve verších mistr gnomického vyjadřování; přísloví, která. vydává a pořádá se zřeteli srovnávacími, jsou mu zároveň zrcadlem národní filosofie a kulturní jednoty slovanské; I. J. Hanuš paběrkoval potom učeně ve stopách svého vzoru. O mnoho později se dostává souboru také příslovím slovenským, která ve velké hojnosti a spolehlivě shromažďují A. P. Zátu~ecký s L. V. Riznerem. Flajšhansova monografie o příslovích staročeských přehodnotila s velkou učeností a kritičností romantické názory o originalitě a lidovosti těchto epigramů v pro se. Duší přísloví jest břitce analytické pozorování mravní a sociální skutečnosti v jejích konkretních rysech, bijících do očí i do svědomí, ale toto pozorování se hned zhušťuje do obecného soudu abstraktního, a to co nejúsečnějšího a co nejnázorněji formulovaného. Jako v básnickém epigramu jest i zde chut navinulá nebo zaostřelá nutností; antitése a kontrast, amfiboIie a slovní hříčka jsou vítány; dvojsmyslnost a narážková metaforičnost se nikterak nezavrhuji. Lidově šťavnatý obrat koření s prospěchem dikci; jako výtěžek starodávné moudrosti připouští přísloví rádo archaismy; technické výrazy z denního života jen zvyšují srostitost, která zaručuje praktickou cenu projevu. Přísloví jsou výrazem životní zkušenosti a tudíž stojí nad životem, někdy ironicky, jindy rozčarovaně, často přímo opovržlivě; resignují s vědomím bezmoci neb i posmívají se škodolibě. Proti romantické idealisaci, která v nich mínila shledávati zralou soustavnou a snad dokonce vznešenou filosofii slovanského křesťana, poukázal jejich moderní znalec a milovník, že hoví spíše relativismu, postupujícímu od situace k situaci a přizpůsobujícímu svou pragmatickou moudrost všem poměrům, jež si navzájem odporují. Vysoudil odtud, že lidová přísloví jsou výroky starších mužů, na něž silně dolehl život a kteří již nemají síly neb chuti s ním nadále zápasiti; i vindikoval je - dodejme: v přímém kontrastu k lidové písní - mužům, kteří od přírody vždy rádi generalisují. Ale mimoděk vytkl Karel Čapek ve svém "Marsyovi" i dobu, která byla pro vznik českých lidových přísloví daleko nejpříznivější. Pravíť případně: "Lidová moudrost je opravdu lidová; předpokládá totiž jistou kolektivnost a hlavně jistou solidaritu v trampotách života. Většina přísloví vyjadřuje starosti a zkušenosti lidí málo mohovitých a málo mocných. Pád hrdiny je jedinečná tragedie, pád člověka obyčejného je přísloví, to jest locus communis. Velmi často je příslovÍ' obrana člověka slabého proti silným, chudého proti bohatým; skoro vždy vyjadřuje stav starosti, střehu, životní defensivy. Svět lidové moudrosti je svět malých, víceméně utištěných lidí, je to právě slzávé údolí, kde si moudrost podává ruce s humorem." Stačí jenom dopověděti, že hlavně XVIII. století se svým útiskem stavu selského nabízelo tvorbě přísloví tyto podmínky v úplnosti vrchovaté. V době, kdy lidová moudrost již pozbyla své přirozené tvořivosti, stala se účinným prostředkem slovesnosti umělé a nejsou to spisovatelé bez významu, kdo svůj dialog, ale i své vypravování vydatně koření ostrou přísadou národních přísloví. I oni stojí povýšeně a se směsí ironie i resignace nad životem jako lidoví původcové gnomického mudrosloví; i oni jsou odpůrci každé naivity a přímočarého řešení, jímž se spokojuje nadějná a opojená mladost; i oni vědí, že vypointované slovo jest křídlem vyzrálé myšlenky - A. V. Šmilovský a Vladislav Vančura uvědoměle a s úspěchem vytěžili pro svou výpravnou prósu mnoho z tradičního odkazu lidského příslovnictví. 74