redukován podíl bájeslovných představ dávných dob předkřesťanských na
pohádkách, přece v nich nelze zhola popříti prvek mytologický a zájem
kosmogonický, zhusta sdružený s citlivým smyslem pro přírodu a její divy; nejednou
z úžasu, ať estetického, ať náboženského, vzniká děj, prozrazující velice živou
obraznost. Proto přiřčena taková úloha metamorfosám a transformismu,
nadpřirozeným bytostem trpaslíků a obrů, skřítků a vodníků, divoženek a dětí od
nich podhozených, dále kouzelníků a čarodějnic, kteří dovedou proměniti
podobu i povahu člověka, tajemným symholickým rekvisitům, na nichž závisí rekův
osud, dobrodružným situacím, v nichž přirozená logika pozbývá platnosti. Ježto
pak 'česká pohádka volí své postavy nejraději z okruhu panovníků, princezen
a rytířů, ježto je, jako epos XIII. a XIV. věku, posílá na dobrodružné výpravy,
aby zápasili s obludami a konali divy, má tento báchorkový svět význačně
romantický ráz. Také motivická složitost pohádek, kontaminovaných často z
několikerého pásma báchorkového, která ukazuje zpravidla na původ pozdní,
zdá se býti dědictvím romantiky spíše pokoutní než básnické, módní na rozhraní
XVIII. a XIX. století.

Ale toť jenom jedna skupina českých látek pohádkových. Druhá Opíra]lCl
se snad o sentimentální román rodinný, ale vedle něho i o přímé pozorování
životní, líčí novelisticky skutečnost, přebíhající ze všednosti na pokraj
kriminalistiky; tragicky moralistní pojetí bývá tu vzácnější než humor někdy výsměšný,
jiRdy rozmarný, v kterém si lidový duch, hlavně v západních okresech, velice
libuje, nešetře ironií, až k sarkasmu stupňovanou. Často si tento humor a vtip
béře na mušku napáleného čerta, s nímž hlavně umí domněle hloupý, ale v
podstatě zdravě prostoduchý Honza zatočiti; i Bída jednooká a Smrt kmotřička
bývají pojímány s humorem a s vtipnou filosofií. Legendární látky jsou
podstatnou složkou české lidové prosy a zvláště ony, kde vystupuje lidový Kristus,
plný shovívavé dobroty, mírné ironie a nezkaleného humoru, maje po boku
sv. Petra, jakéhosi to Sancho Pansu, zasluhovaly by zvláštního kritického
rozboru, zda jsou skutečně jen dalším důkazem migrační teorie, či zda snad se
v nich svérázně nevyjádřil český národní duch, který po století hledal Boha,
aby si jej co nejvydatněji snesl na půdu praktické a užitečné lidskosti.

I čeští vědečtí romantikové hledali po stopách Jakuba Grimma zbytky
starodávného indoevropského zvířecího eposu v hojných zvířecích motivech domácích
pohádek; důkaz tohoto dobového omylu pranic nezmenšuje požitku z pohádek,
kde zvířecí přátelé i nepřátelé člověka vystupují v názorné anthropomorfisaci
a pravidelně s kypivým humorem; jest v tom mnoho pozorovatelských zkušeností
i srdečného poměru lidového k "němé tváři" . Vedle toho se mezi českými po·
hádkami čtou také skutečně bajky epigramaticky moralisující a obměňující
světové motivy bidpajovsko-ezopské; dvě z nich, o lišce a džbánu a o sporu psů,
koček a myší, máme zachovány z období staročeského, aniž jsou jinak v světové
fabulistice doloženy. Takto se projevuje zároveň česká záliba pro gnomickou
moudrost, dávno typická.

Tato dala vznik také skutečnému pokladu lidových přísloví, jež spolu se
stručnějšími a jen metaforickými a narážkovými pořekadly můžeme sledovati
hluboko do minulosti slovesného projevu českého. I o nich soudila romantika,
že jsou přímým výrazem národního ducha a slovní tvořivosti a sdružujíc je
s příslovnictvím jiných kmenů slovanských, mluvila s Čelakovským nadšeně
o "mudrosloví národu slovanského". Avšak srovnávací věda zjistila i v
nejstarších příslovích výpůjčky z bible a z autorů klasických i středověkých, ba
místy i vědomé pokusy napodobiti latinskou dikci; nemohla však popříti, že
si Čechové ve sbírkách přísloví libují odedávna, a že není význačnější doby
literárního vývoje, aby si soustavněji nevšímala a nevážila této attické soli řeči ml
u
73