Byli to vědečtí osvícenci hyperkritického věku XVIII., kdož vynakládali
mnoho naukového důmyslu na to, aby podvrátili víru v historickou cenu těchto
lidových pověstí a legend, nedovedouce se přitom vůbec vmysliti v dobového
ducha, z něhož vznikly, a v básnickou tvořivost, jejímž jsou výkvětem; romantika
však naopak přeceňovala nemírně jejich hodnotu národně psychologickou i
básnickou, zvláště však jejich domácí a slovenskuu původnost. Nestačí-li pouhá
kritika dějezpytná, nevyhoví ani osamocený rozbor národopisný - také lidové
pověsti jsou památky slovesné, jejichž studium žádá vedle analysy motivů podle
jejich původu též zřetele k hodnotám slohovým, měnícím se postupně podle
anonymních, ale zřetelně determinovaných zpravodajů a zpracovatelů.

Nedůvěřivě kritická doba Dobrovského soudila stejně skepticky o
pověstech pohanského pravěku i s počátky národního knížectví jako o legendách
z prvokřesťanské éry v Čechách; dnes nacházíme v těchto mnohem více
hodnověrného jádra, než v oněch skvělých výtvorech kronikáře Kosmy a jeho
následovníků, již nám dali českého Cincinnata, české Amazonky, českého Pegasa sice
s velmi obratnou lokalisací, hla •• ně v okolí pražském, ale se zřejmou příklonou
k tradici antické. Tento okruh pověstí drahých nejen časně romantickým
skladatelům obou Rukopisů, ale i epickému geniu pozdního romantika Zeyera, měl
ještě zvláštní význam národní tím, že přispěl vydatně ke sjednocení kmenů
kolem panovnického sídla v Praze; doba Karlova, doba rudolfinská
rozmnožují znamenitě tento poklad místních pověstí pražských, mezi nimiž zkazky
o židovském ghettu jsou obestřeny zvláštní tajemností, ukazující k původu
cizímu. Do Prahy umisťuje lidová tradice ráda i rozmarný živel moudrých bláznů,
výstředních šprýmařů a záhadných kouzelníků, mezi nimiž vedle zjemnělého
českého Eulenspiegla, Palečka, nechybí ani pražská odrůda Fausta; ve většině
zpracování těchto látek původu asi humanistického zatlačuje burleska titanské
patos myšlenkové, vlastní již biblickému Šimonu kouzelníkovi a středověkému
Theofilu.

Racionalismus náboženské reformace neuchránil její myšlenkové i hranné
hrdiny, Husa, Žižku, Komenského, aby nebyli opředeni pásmem oslavných
pověstí; většina husitských pověstí se poutá k půdě jihočeské. Za to doba poroby
rozložila obranné a oslavné tradice o selských vzpourách a o jejich vůdcích po
všech krajích a kmenech, ale nejsytěji propracovali Chodové svou pověst o Janu
Kozinovi, ztělesniteli boje za stará práva proti panským utiskovatelům a
centralisačnímu úsilí absolutistické vlády, a poskytli tak sousedům vítaný vzor pro
napodobení zčásti pozdní a neobratné. Duchem tvoří k nim přímý kontrast
jihočeská, místně nemálo rozvětvená rodová pověst o Bílé paní, strážném a
předzvědném duchu některých zámků a rodů jihočeských, pro sycená posvátnou
úctou k mravním přednostem a dobročinným zásluhám urozeného panstva. Na
opačném konci národního celku, na východní Moravě, ve Slezsku a na
Slovensku, se rozrostly v mohutné celky pověsti o šlechetných a dlouho
nepřemožitelných zbojnících, Janošíkovi a Ondrášovi, obklopených věrnými paladiny,
"horními chlapci", a na konec podlomených zradou; cosi furiantského, ale zároveň
revolučního bouří v těchto chrabrých ztělesnitelích sociálně protestního vědomí,
že "křivda jest u pánů, pravda u zbojníka".

Zatím bují na různých místech Čech pozdní tradice exulantské, združované
namnoze s osobou Komenského, nad nimiž vane týž elegický duch, který známe
z historického podání o těžkých protivenstvích církve české i z náboženské lyriky
emigrantské. Ale do těžkých chmur padají i paprsky nadějí: jsou to chiliastické
zkazky a lidová proroctví, někdy rázu značně blouznivého, na př. o příchodu
krále "marokánského", jimiž se utěšovali blouznivci, odtržení již od pospolitosti
církevních celků evangelických, ať domácích, ať zahraničních. Z lidových
pro
70